Kamila Koprnická

Každé sobotní dopoledne se místní parkoviště blízko vlakového nádraží promění v kouzelné tržiště. Do Dunedinu se sjíždí farmáři z celého Otaga, aby nabídli plody své každodenní práce. Můžete si zde koupit výborná jablíčka asi pěti odrůd, všemožnou zeleninu, sýry, olivy a panenský olej, medové potěšení či domácí marmeládu, česnekovo-ořechovou pastu a spoustu dalšího.
Přečíst celý příspěvek »

Za zvuku kytary a zpěvu mých nových přátel sedím v kuchyni a přemýšlím o prvním týdnu stráveném v Dunedinu. V troubě se pečou brambory a jehněčí, které jsme ráno koupili na trhu. Dnes večer vaří Jonas (Němec), jeden z mých spolubydlících, který kromě přípravy večeře stíhá improvizovat na kytaru. V jam session mu pomáhá Martin, náš moc milý německý soused, který se u nás čas od času zastaví. Jack (Američan), druhý „flatmate“, tu momentálně není, zřejmě se někde potuluje po pláži, alespoň to byl jeho plán, spát v jeskyni s dalšími kiwíky či Amíky. Původně jsem chtěla jít s nimi, ale nakonec jsem zůstala doma. Přece jenom je tam přes noc dost zima a hlavně jsem se konečně chtěla dostat k napsání těchto řádek.
Přečíst celý příspěvek »

Převalím se v posteli a hledám hodinky. Nemůžu je najít. Tak se jdu projít do kuchyně, kde leží můj telefon. Vrátím se do postele a koukám, že hodinky mám vedle sebe, ukazují osm deset, všude je tma a ticho. Vidím zmeškaná volání a zprávičky na skoro vybitém mobilu, že se o mě už víc jak 24 hodin doma strachují. Říkám si, že musím napsat. V tu chvíli mi zvoní telefon, nějaké cizí zahraniční číslo, vypnu ho. Nicméně si nedá pokoj a zvoní znovu. Zvednu to tedy a dovídám se, že mě nahání ambasáda ze Sydney, kterou zas nahání prý už pěknou dobu Medvěd. Moc to nechápu. Vždyť jsem posílala všem smsku (pravda z Aucklandu a ne z Dunedinu), že jsme v pořádku. Večer jsme si povídali s Danovými spolubydlícími. Zjistili jsme, že bohužel tu ještě není internet. Tak jsem se chtěla ozvat hned ráno, snad ze školy. Přečíst celý příspěvek »

Tak jsme na místě. Právě odbila druhá hodina ranní místního času (v Čechách je pro informaci o 10 hodin méně, tj. 16:00 odpoledne). Sedím v Danově posteli, protože byl tak hodný a nechá mě v ní přespat. Nemám totiž ještě dořešené bydlení, on naštěstí ano! Přijal nabídku univerzity a měl tak připravené klíče k univerzitnímu bytu, kam jsme nakonec dorazili asi na desátou večer. Nejprve jsme nakoukli přes okno, neboť na zaklepání nikdo nereagoval. Na pohovce seděla osoba zahalená v bundě a kapuci, byla to XY. Proč se klepala v péřovce jsme pochopili ihned po vstupu. V baráku není sice teploměr, ale zkušeným Jinonickým odhadem počítám, že víc jak 14 °C tu nebude. Navíc tu asi neznají centrální vytápění, takže se v každém pokoji bude topit zvlášť. Právě mi došlo, proč Karel s poťouchlým výrazem ve tváři říkal, že tepla se bát nemusím. Nicméně bych se ráda krátce vrátila k mé přípravě a naší dlouhé cestě za vysněným Zélandem.
Přečíst celý příspěvek »