Kamila Koprnická

Tak jsme na místě. Právě odbila druhá hodina ranní místního času (v Čechách je pro informaci o 10 hodin méně, tj. 16:00 odpoledne). Sedím v Danově posteli, protože byl tak hodný a nechá mě v ní přespat. Nemám totiž ještě dořešené bydlení, on naštěstí ano! Přijal nabídku univerzity a měl tak připravené klíče k univerzitnímu bytu, kam jsme nakonec dorazili asi na desátou večer. Nejprve jsme nakoukli přes okno, neboť na zaklepání nikdo nereagoval. Na pohovce seděla osoba zahalená v bundě a kapuci, byla to XY. Proč se klepala v péřovce jsme pochopili ihned po vstupu. V baráku není sice teploměr, ale zkušeným Jinonickým odhadem počítám, že víc jak 14 °C tu nebude. Navíc tu asi neznají centrální vytápění, takže se v každém pokoji bude topit zvlášť. Právě mi došlo, proč Karel s poťouchlým výrazem ve tváři říkal, že tepla se bát nemusím. Nicméně bych se ráda krátce vrátila k mé přípravě a naší dlouhé cestě za vysněným Zélandem.

V průběhu zkouškového jsem se na Zéland velice těšila. Čím se však blížilo datum odletu, přepadaly mě takové ty rozpačité pocity. „Proč se zase člověk rozhodne utíkat na půl roku pryč z rodné země, od blízkých které má rád, a to navíc když zrovna začínají prázdniny?!“ Nicméně už to rozhodnutí padlo a nešlo vrátit. Musela jsem začít balit. Jako obvykle nezbývalo příliš času, navíc jsem si to balení ani moc nepřipouštěla. Postupně jsem snášela věci, které by se mohli hodit na je na jednu velkou hromadu dolů do obýváku. Finální balení přišlo jak jinak než v den odletu. Zapakovat se na půl roku do zimy byla legrace, především když kufr nemá vážit více než dvacet kilo. No, nadlidský výkon. Ať jsem se snažila sebe víc, po selekci mi vyšel kufr a krosna dohromady o třiceti kilech. Tak jsem si říkala, že to risknu. Naštěstí nás na Ruzyni (a poté i v Aucklandu) odbavovala milá slečna, kterou jsme nakonec, jak se říká, ukecali.
Od rána (5.7.) den utíkal rychleji než by jsem si přála. Nejraději bych si ho protáhla alespoň o 24 hodin, abych si mohla ještě naposledy užít své milované, ale člověk se ani nenadál a stál před pasovou kontrolou. Nejprve nás s Danem (kolega z matfyzu) v 18.45 čekal let z Prahy do Londýna, kde jsme se náhodně seznámili s Martinem, který letí na Zéland do Queenstown, nejlépe za prací lyžařského instruktora (tak jsme si říkali, že to je fajn štěstí, už teÄŹ se těšíme, jak ho navštívíme). Na Heathrow jsme přesedlali z ČSA na cizokrajnou EVA AIR (boeing 777-300ER). Tato tchajwanská letecká společnost mě mile překvapila. Jako její největší přednosti vidím zručné piloty, opravdu příjemnou a pohlednou tchajwanskou obsluhu, dobré jídlo o několika chodech, a to i v „economy class“ za velice příznivých cenových podmínek. V poměrně pohodlné sedačce, s dekou, polštářem a bačkorkami, a především s vlastním monitorem, který nabízel několik možností zábavy utíkala cesta jedna báseň. Pro konkrétnější představu – letěli jsme celkem asi 15 hodin z Londýna až do Taipei s mezipřistáním v Bangkoku, kde jsme na chvíli vystoupili, aby uklidili a dotankovali letadlo. Z Taipei do Aucklandu jsme se vznášeli dalších 11 hodin. Docela zážitek. Aucklandské letiště nás přivítalo přísnější pasovou kontrolou. Nový Zéland je chráněn před nákazami striktním zákazem dovozu většiny potravin, a to především živočišného původu, ale také ovoce a zeleniny. Toto jsem věděla již dopředu, tudíž jsem si vůbec nic nevezla, proto jsem nemohla ani vyzkoušet, jak vážně ta nařízení berou, ale doporučuji i ostatním cestovatelům s tímto raději neriskovat. Vyhnete se tak zbytečným nepříjemnostem. Jinak se mi Aucklandské letiště celkem líbilo, proběhli jsme si ho důkladně hned několikrát. Měli jsme totiž více než pět hodin pauzu, a tak jsme si chtěli protáhnout tělo. Navíc jsme objevili internet zdarma, což nás potěšilo. Cestu z Aucklandu do Dunedinu jsem téměř celou prospala, až na jedno krátké probuzení na čaj, kterým jsem se polila. To bych snad nebyla ani já. Očekávání dobré večeře se bohužel nenaplnilo. Dostali jsme pouze jednu malinkatou sušenku.

V Dunedinu bylo letiště poloprázdné, přistáli jsme snad jen my. Většina lidiček se ihned rozutekla na taxi, či jiný odvoz a my zůstali v hale sami. Chtěli jsme využít kuponu, který jsme dostali od univerzity – sleva na dopravu z letiště, jenže jsme neměli drobné na telefon. Naštěstí nám pomohl strážník, který si nás všiml a ihned se sám nabízel, jestli něco nepotřebujeme. Zavolal taxislužbu a za nedlouho nás vítal další fousatý sympaťák, který nás za zvuku rocku dovezl pro klíčky a posléze k baráčku, kde se právě nacházíme.