Kamila Koprnická

Za zvuku kytary a zpěvu mých nových přátel sedím v kuchyni a přemýšlím o prvním týdnu stráveném v Dunedinu. V troubě se pečou brambory a jehněčí, které jsme ráno koupili na trhu. Dnes večer vaří Jonas (Němec), jeden z mých spolubydlících, který kromě přípravy večeře stíhá improvizovat na kytaru. V jam session mu pomáhá Martin, náš moc milý německý soused, který se u nás čas od času zastaví. Jack (Američan), druhý „flatmate“, tu momentálně není, zřejmě se někde potuluje po pláži, alespoň to byl jeho plán, spát v jeskyni s dalšími kiwíky či Amíky. Původně jsem chtěla jít s nimi, ale nakonec jsem zůstala doma. Přece jenom je tam přes noc dost zima a hlavně jsem se konečně chtěla dostat k napsání těchto řádek.

Nevím, kde začít. Týden uběhl jako voda. Už asi třetí den se chystám zachytit mé první dojmy na harddisk (který se mi mimojité podařilo opět úspěšně vymazat, ani nevím jak), ale až teprve nyní se to snad podaří. I když, že by ne?! Jonas nás volá ke stolu. To se nedá odmítnout… Mňam, byla to fakt dobrota.Odcházíme na mini oslavu k Danovi, má narozeniny. Místo narozeninového dortu nás čeká domácí chléb, který se snaží poprvé na doporučení jednoho z ostřílených Čechů upéci. Jsem zvědavá, jak se mu povede. Místní chleba je totiž typicky anglosaský, tj. toustový jakéhokoli druhu či světlý a ve většině případů skoro bez chuti. Na trhu se dá koupit i tmavý chléb, nicméně stojí víc a stejně to není ono. Myslím, že není třeba toto téma dále do detailů rozebírat. Řekněme jen, že po českém chlebíčku se mi opravdu stýská… Vracíme se z oslavy. Je kolem půl třetí ráno. Musím podotknout, že chlebík byl výtečný – tedy v porovnání s místními specialitami.

Jelikož čas pokročil, dostanu se jen k vyprávění o hledání a posléze úspěšném nalezení mého nového domova. Dnes to bude již čtvrtá noc ve vlastním pokoji. Rozmýšlela jsem se přes dva dny, zda přijmout nabídku univerzitních bytů či zvolit o přibližně 20 NZD týdně levnější způsob ubytování. Nadšení pro alternativní bydlení mě přešlo poměrně rychle. Přece jenom docházet na přednášky každý den pěšky přes půl hodiny a muset si zařídit celý pokoj úplně od podlahy mi nestálo za to. A když říkám od podlahy, myslím tím opravdu od podlahy! V pokojích, které jsem navštívila nebyla ani postel, ani skříň, ani pracovní stůl. V jednom z nich nebyl ani koberec a dům byl v podstatě otevřený komukoli z ulice. Stupeň nepořádku tam navíc přesahoval i moje hranice únosnosti. Univerzitní byty jsou v porovnání s tím, co jsem viděla, plně vybavené a dá se říci velice pohodlné, navíc jsou přímo na akademické půdě, tj. asi 3 minuty chůze na jakoukoli přednášku. Za 95 NZD týdně je to v podstatě fér dohoda. Jediný problém je, že platit se musí až do konce prosince a elektřina není do vyúčtování zahrnuta. Takže jsem docela zvědavá, co nám za měsíc přijde za sumičku. Barák je postaven takřka z papíru a centrální vytápění tu nejspíš považují za zbytečný luxus. Tradice vysokých stropů symbolizující prý honosnost společnosti dům obývající skvěle přispívá k jinak dokonalé termoizolaci. Přes den je doma celkem obstojně, ale jakmile zajde sluníčko za hory, jede topení o sto péro, neboť jinak by tu bylo neobyvatelně. Tedy pro nás, ne-kiwíky. Pro NovozélanÄŹany je chladné přístřeší zřejmě naprostou přirozeností. Jeden z našich rozhovorů s místním správcem Tonym nás celkem dostal. Ptali jsme se, kolik asi tak budeme platit za elektřinu, pozor teÄŹ cituji: „pokud chceme mít v bytě chladno, ale ne mrazivo, čímž myslíme něco kolem 16 až 17 stupňů“. Tato otázka ho zřejmě dost pobavila, neboť opáčil, že taková teplota je na místní poměry v podstatě sahara a že oni se snaží topení příliš nezapínat. Což jinými slovy znamená domácí teplotu kolem 9 až 12 °C. Není to senzační?!

Ráda bych pokračovala ve psaní a vzpomínání na vás nejlépe až do rána, ale spánek je přeci jenom také potřeba. Závěrem bych chtěla jen podotknout, že jsem moc a moc ráda, že jsem se nakonec rozhodla tak jak jsem se rozhodla. Nejenže bydlím na místní studentské poměry v solidním přístřeší, ale především jsem měla štěstí na fajn spolubydlící a sousedy. Doma panuje rodinná atmosféra. Navíc jsme si stanovili pravidlo společných večeří. Každý z nás má za úkol připravit jedno jídlo pro ostatní alespoň jednou do týdne. Uvidíme, jak dlouho nám to vydrží. Doufám, že až do konce!:-) Soužití přesto nebude jednoduché. Už teÄŹ máme každý jiné nároky na topení, způsob úklidu a každý jiné zvyklosti co se týče šetření s cennými zdroji. Jednoduše řečeno, budeme se asi muset dost ovládat a hlavně přizpůsobit, aby nám ta přátelská atmosféra nevyprchala.