Kamila Koprnická

Dnes už tomu je přes 14 dní, co jsem se vypravila s tramping klubem na výlet zvaný Bush Ball, neboli „ples v buši“, avizovaný jako nejlepší akce sezĂłny s veselým mottem: „There is too much tramping in this drinking club.“

Výprava asi 80 nadšenců vyrazila v pátek večer kolem půl sedmé několika mikrobusy směrem na západ do hor na místo zvané Matukituki Valley v národním parku Mt. Aspiring. Vezla jsem se s Danem a naším sousedem Martinem, společně s Tillem (Německo), Nickem (USA) a Krisem (NZ) v dodávce, kterou řídila Kylie (naše kiwi kamarádka z „Purakanoi“). Cesta ubíhala zvesela, občas za chraplavého zvuku minirepráčků, jindy za zvuku kytary a veselého zpěvu spolucestujících. Během asi 400 km jsme stihli řádně probudit celkem tři útulné hospůdky. Vždy to byla solidní invaze, osmdesát žíznivců je přece jenom pořádná porce. Co se týče naší řidičky, musím uznat, že Kylie odvedla skvělou práci, a to především v poslední pasáži cesty, kde jsme se autem brodili proudy vody a pěknými koryty s výstražnými označeními FORD, no doslova tankodrom. Do cíle jsme se dostali myslím až kolem druhé v noci. Čekalo nás osamělé parkoviště osvětlené pouze mléčnou dráhou a posléze čelovkami a loučemi. Jelikož jsem neměla stan, musela jsme spát společně s naší posádkou pouze pod plachtou (tzv. tent fly). Klepala jsem kosu, ale nebylo to zas tak hrozné, jak jsem původně čekala.

Ráno mě probudil vítr, který cloumal naším přístřeším, které vydávalo podivuhodné zvuky. Docela jsem se lekla, že bude ošklivo, ale naštěstí jsem brzy zjistila, že problém byl pouze v uvolněné celtě. Vylezla jsem tedy ze spacáku a šla si prohlédnout tu nádheru kolem nás. Naše noclehárna byla schovaná mezi vysokými horami v údolí několik metrů od řeky. Nedaleko se páslo pár kraviček, jinak nikdo nikde, teda pominu-li tu naší tlupu. Ačkoli jsem vstala až po osmé hodině, byla jsem mezi prvními. Protáhla jsem si tělo a vyrazila se nadlábnout snídaně. Na výběr bylo mĂĽsli, mléko, jogurt a ovoce z plechovky. Jeden kluk mě dostal, když si všechno splácnul dohromady do velké plastové sklenice a navrch to ozdobil broskví. Mňamka. Pro zahřátí se ve velkém kotli vařilo cosi, čemu místní říkali MILO, směska mléka, kakaa, a několika sladkých likérů podobných Baileys. Konečně se to dovařilo a mohla jsem také ochutnat, půl sklenice bylo však opravdu max, co se dalo pozřít. Kolem jedenácté už byli všichni venku z pelechů, a tak se začalo balit. Pak se hrála „obíhačka“ kolem aut s plnými ústy vody, prý trénink na později . A jelikož nás čekala poměrně krátká trasa, nikam se příliš nespěchalo.

Na pochod jsme se vydali okolo půl jedné. Ve dvou trakařích se vezlo občerstvení. Běžně by cesta k Aspiring Hut měla trvat dvě až dvě a půl hodiny. Náš plán byl ovšem daleko ambiciĂłznější, a to roztáhnout couračku na dobu dvojnásobnou s vydatnými zastávkami. Hned asi po půl hodině jsme se občerstvovali poprvé. Na výběr bylo želé dvou barev, samozřejmě s příměsí vodky. Ačkoli to vypadalo lákavě, nechala jsem si tuhle dobrotu klidně ujít. Stačilo mi olíznutí ze skleničky od Dana. Více než želé mě okouzlil pohled na ledovec „Rob Roy Glacier“, který se plazil mezi dvěma vrcholky přes řeku Matukituki. Další zastávka nabízela jakousi žlutou neurčitou směsku, výhled na vodopád a řeku vlnící se údolím. Třetí stop byl plánovaný pro oběd a vodku s džusem. Konečně něco dobrého. Seděli jsme na břehu, skákali přes provaz a snažili se postupně seznamovat s dalšími účastníky této bláznivé výpravy. Ăšdolí nás vedlo kamenitou stezkou, která se místy střídala s měkkou trávou a četnými brody. Na předposlední pasáži štreky jsem objevila úžasný výhled na písčitý břeh tyrkysové řeky. Spolu se dvěma slečnami nás napadlo se vykoupat. Osvěžení bylo velice lákavé, a to především s pomyšlením na večerní ples a nemožnost se vysprchovat. K finálnímu rozhodnutí nás postrčilo také sluníčko, které zrovna ukázalo své hřejivé paprsky. Musím říci, že voda byla moc příjemná, dokonce se dalo i plavat a zůstat déle než minutu. V porovnání s norskou zkušeností ledovcové řeky ve Flämu byla Matukituki doslova lázeň (tohle blíže pochopí asi jenom Medvěd se Skřethem). Posléze jsme dohnali celou skupinu, která se akorát balila na poslední zastávce pod krásným starým stromem. K chatě už chybělo doslova pár kroků.

Program v cíli byl poměrně jasný. Najít místo na spaní, ať už v chatě nebo pod stanem, jít se projít do okolního lesa či pomoct v kuchyni s přípravou slavnostní večeře. Já si vybrala výpomoc s kuchtěním. Když už nebylo co krájet, šla jsem se převléknout do slavnostního, neboť pod pojmem ples se opravdu skrýval ples se vším všudy. Holky se vyšňořily jako velké dámy. Dokonce si nazuly plesové střevíce. Až s takovou parádou jsem tedy nepočítala . Když byla chata vyhřátá praskajícím ohněm z krbu, párty mohla začít. Večere všem chutnala. Každý si mohl nabrat a nalít, co mu hrdlo ráčilo. Když se dohodovalo, odsunuli se lavice ke straně a ke slovu přišel DJ. Přestože hudba nebyla místy to pravé ořechové, nikomu to zdá se moc nevadilo. Blblo se až do brzkých ranních hodin.

Nedělní ráno patřilo královské snídani, opečená slanina, těstovinky, salát, atp. Pak stačilo „jen“ uklidit a vyrazit zpět. Cesta tentokrát nebyla tak zábavná jako v sobotu, a to především proto, že lilo jak z konve. Vítr foukal – naštěstí správným směrem – do zad, až se člověku zdálo, že se může každou chvílí vznést. Přibližně po dvou hodinách jsme se promočení sešli na parkovišti naskákali do dodávek a frčeli k domovu, unavení, ale spokojení. Myslím, že akce se moooc vydařila. K trempování to mělo sice daleko, ale s tím se tak nějak od začátku počítalo. Tramping club nezklamal, svému mottu dostál do posledního písmenka.