Kamila Koprnická

Sobotní ráno jsme se jako obvykle vypravili na trh. Počasí se honilo, především vítr nám dokazoval, kdo je tady pánem, hnal mraky po obloze jako splašené. Naštěstí i sluníčko bojovalo o své postavení a tak tu a tam osvítilo tržiště svými paprsky. Byla jsem ráda, že se podařily nějaké snímky, které můžete vidět v minulém příspěvku. Kvůli fotkám jsem chtěla na trhu zůstat o něco déle než kluci, a tak jsem nebyla u toho zajímavého „náhodného“ setkání. Když mluvím o náhodách, já si občas myslím, že ty náhody musí snad někdo řídit… alespoň mám mnohdy takový pocit. O co tady tedy šlo? Při odemykání kol ke klukům přistoupil jeden neznámý domorodec (Matt) a prý co mají dnes v plánu, jestli se náhodou nechtějí přidat k partičce a jet odpoledne na pláž. Perfektní shoda okolností a jak říkám náhod. Zrovna jsme plánovali výlet, právě nejspíš na pláž, ale nevěděli přesně kam zajet, takže se nám nabídka zamlouvala a pozvání jsme přijali.

Kolem jedné hodiny jsme se sešli ještě s dalšími, bylo nás kolem patnácti (Francouzi, Němci, ZélanÄŹani). Nejdříve jsme se navzájem snažili představit, což byla jako klasicky prekérka, já a jména. Pak jsme už jen naskákali do aut a vyrazili do neznáma. Cesta trvala asi půl hodinky. Ubírali jsme se po východním pobřeží směrem na sever, až jsme nakonec přijeli do lesa, kde musela dvě auta zastavit a posádka jít dále pěšky, já měla ale to štěstí, že jsem seděla v autě u Matta a ten má takového „4x“ a tak jsme jeli dál.

Pláž Purakanoi mě okouzlila. Čekala tu na nás, sama samotinká. Nejprve jsme se pohoupali na místní houpačce – provaze, který visel z mohutného stromu rostoucího na menší skalce. Pak už se naše výprava rozpadla na skupinky či jedince, kteří se vypravili probádat neznámá zákoutí. Jedni se snažili dostat před útesy dále po pobřeží, jiní naopak stoupali po skále nahoru, aby prohlédli Purakanoi z výšky. Vegetace v okolí připomínala cokoli, jen ne typickou „zimní zahradu“, na kterou jsme doma zvyklí. Palmičky zvané „cabbage tree“ se pohupovali ve větru a keře obalené žlutými kvítky dodávali prostředí barvu. Celé to pěkně ladilo s tyrkysovou zátokou. Parta se zase postupem času sešla. Zůstali jsme až do západu slunce, hrálo se na kytaru, honilo se s pesanem (Mattův uličník Olí), házelo se frisbee, nebo jen tak posedávalo a klábosilo. Odpoledne bylo moc příjemné, navíc jsme se shodli, že bychom rádi ještě společně povečeřeli, a tak jsme se posléze srazili doma u Matta v Dunedinu. Stejně jako opolední poflakování na pláži, tak i večerní akcička byla povedená. Já miluju tyhle náhody .

Fotogalerie