Kamila Koprnická

Mistrovství světa horských kol 2006 je už několik dní definitivně za námi, medaile byly rozdány, závodníci odlétli do svých rodných zemí, hora Ngongotaha zaslouženě odpočívá a hojí rány po asi nejrušnějším týdnu ve svém jinak poklidném životě. Já jsem zase zpět na jihu v Dunedinu a vzpomínám na úžasných deset dní v Rotorue. Po týdnu pocení při pilném studiu jsem si konečně našla chvilku povyprávět o jednom z mých nejlepších bikových zážitků, které se vyrovnají i ježdění na naší oblíbené Gardě v Itálii.

Redwood Forest je jedním z nejvyhledávanějších rekreačních míst na Severním ostrově Nového Zélandu, vybízí k aktivnímu odpočinku jak bikery, tak pěší turisty, běžce, či jezdce na koních. Whakarewarewa Forest (maorské pojmenování) je panenský prales rozléhající se na ploše 5667 hektarů, vzdálený pouhých pět minut jízdy autem od centra Rotoruy. Tento, mezi zélandskými bikery, pověstný prales nabízí asi 65 kilometrů stezek šesti různých úrovní náročnosti, které byly uměle vybudovány místní správou lesa právě a jen pro horská kola. Celý bikepark je propojen sítí lesních cest, po kterých se lze snadno a rychle dostat k vybrané trase. Neuvěřitelná rozmanitost terénu uspokojí všechny třídy jezdců, od začátečníků, zkušených cross-country cyklistů, až po pokročilé freeridery. O víkendu a v sezĂłně každý den tu pendluje shuttle, který vás dopraví pohodlně k oblíbeným sjezdovým pasážím. Jezdí se tu jak přes den, tak v noci. Na stromech jsou odrazky, takže s pořádným světlem na helmě není problém. Zaslechla jsem, že jednou za rok se tu dokonce pořádají i noční závody. Kromě oficiálních tras, které jsou pravidelně udržovány, můžete narazit na okruhy či sjezdy vybudované místními dobrovolníky. Každá trasa je označena vstupní a výstupní cedulí s popisem obtížnosti a speciálně se zákazem vstupu pěším a koním. Na takový komfort si asi čeští bikeři budou muset ještě chvilku počkat. Cedule „PLEASE, NO HORSES, MTB“ mě fakt dostávaly. S povzdechnutím jsem si vzpomněla na kokořínské lesní cedule „ZĂ?KAZ HORSKĂťCH KOL“, kterých stejně nikdo nedbá. Nebylo by to úžasné mít takový „bikers-friendly“ přístup i u nás? Doufám, že si to naše lesní a horské správy brzy uvědomí.

Co se týče mého ježdění, byla jsem fakt nadšená, oči navrch hlavy. V pondělí 28.08.2006 kolem půl dvanácté jsem si vyzvedla kolo (Jamis Exile XC) v místním bikeshopu s veselým názvem Bike Vegas. Personál byl jak jinak než v pohodě, dokonce mi zadara půjčili i úplně novou pumpu, náhradní duši a montpáky, jen tak na slovo. Lidi na Zélandu jsou obecně féroví, takže k vám tak i přistupují. Když bylo kolečko připravené mohla jsem vyrazit.

Podle mapky jsem se dopravila do Infocentra, které je přímo u parkoviště na začátku lesa, kde jsem se zeptala jak se nejlépe dostat na trail Gunna Gotta, první z tras na okruhu, který mi doporučili mechanici z bikeshopu. Moc ochotný personál mi poradil cestu Tokorangi, která byla sice delší než Katore Rd., ale zato s nádhernými výhledy na jezero a město Rotorua. Po středně náročném výšlapu a pak chvilce bloudění jsem se dostala k trase K2 o obtížnosti 5. Cedule varovala před náročným terénem pro pokročilé jezdce s velmi strmými downhill sekcemi a vysokým stupněm rizika. To mě dostatečně odradilo od jakéhokoliv pokusu pokoření této trasy. Jedna zlámaná klička z loňského blbnutí na Kokoříně mně stačila. Ale šla jsem alespoň omrknout jak to tam vypadá a udělat pár snímků. Už pouhý začátek naznačoval, že označení je třeba brát vážně. Myslím, že vy byste si to užili, já se raději vrátila a dojela na začátek blátivé Gunna Gotty, trasy o obtížnosti 4. S radostí jsem se vrhla do tohohle 1,2 km dlouhého sjezdu, který vedl úzkou cestou mezi pro Zéland typickými Ponga tree přes kořeny, klády a kamenité trial sekce. Moc fajn záležitost. Na konci tohoto krátkého DHčka stála cedule, která mě pobavila, „šipka jedním směrem TO DO THAT AGAIN a druhým EXIT“, já si vybrala výstup. Po spojováku jsem dojela na rozcestí, kde na sebe navazovaly dvě trasy. Byl tam jeden exit, kde si člověk mohl poskákat a pojezdit po takových menších lávkách a pak enter do A-Trailu. Tato trasa o obtížnosti 4 a délce 1,8 km byla úplně něco jiného než předchozí sjezd, houpala zvesela nahoru a dolů mezi místními sekvojemi, byla hladší a rychlejší s pěknými klopénkami a menšími dropy. Jelikož jsem se po cestě zdržovala focením a užaslým obdivováním místní fauny a flĂłry, nestihla jsem projet celý doporučovaný okruh, a protože se začalo smrákat, musela jsem se vydat po Pig Tracku zpátky. Když jsem se po chvíli vyškrábala na kopec a vydala se směrem k Exit Trailu, upadla mi klika, což mě samozřejmě nepotěšilo. Už na začátku ježdění jsem si všimla lehkého protáčení ve středu, ale nechtělo se mi vracet. Nedalo se nic dělat, musela jsem si závěrečný sjezdík odpustit a následovat širokou a pohodlnou cestu, naštěstí vedla celou dobu z kopce. Druhý den jsem dorazila do Vegas, kde to vzali úplně v klidu a dali mi nové koleso. To jsem pak využívala celý týden pro dopravu za dalšími dobrodružstvími, které Rotorua nabízí, a že jich není málo. V pátek jsem se ještě jednou vrátila do Redwoodu, kde jsem si to moc užila. Tohle místo je prostě jednoduše ráj pro bikování na Novém Zélandu, každopádně se sem ještě v prosinci vrátím a vy byste to měli také někdy prubnout.

Tady máte pár fotek, ať z toho také něco máte.