Kamila Koprnická

Už to bude více než měsíc, co jsem se v tramping klubu potkala s milou holčinou Jolien, která právě tehdy dorazila z Amsterdamu na několikaměsíční internship v místních laboratořích. Bloumala nad mapou, kam by se tak o víkendu vypravila. Dala jsem se s ní do řeči a pozvala ji na čaj. Hned druhý den jsme společně vyrazily na menší cyklo-výlet po okolí Dunedinu, což nás moc bavilo. Od té doby jsme dobré kamarádky a podnikáme spoustu praštěností. No a právě jedna taková ztřeštěnost byla i výprava do Eyre Mountains. Joli přišla s plánem vyrazit s partou lidí z tramping klubu na víkendový prý „easy“ (lehký) turistický výlet, a tak jsem řekla, že do toho jdu také.

S dalšími pěti lidmi (KanaÄŹankou Sheilou, Belgičankou Anneliese, Američanem Brendonem a ZélanÄŹany Johanesem a Nigelem) jsme se sešli klasicky v pátek na šestou před Clubs&Socs, abychom naskočili do aut a vyrazili za dobrodružstvím na západ. I se zastávkou na večeři ve Fish&Chips v městečku Gore nám cesta trvala asi čtyři hodiny. Na místo jsme dorazili za tmy tmoucí, přidělali „tent fly“ k elektrickému plotu, prima věc, a ulehli do měkké trávy.

Ráno jsme se probudili kolem deváté, zabalili ležení, vydatně posnídali a vyrazili radostně na cestu. První půlku dne jsme následovali vyznačenou stezku místními houštinami. Oranžové šipky nás přivedly nejprve k řece, kterou jsme museli přebrodit hned několikrát. Poté nás čekal přibližně čtyřhodinový výšlap panenským pralesem, kde jsme v tu chvíli byli zřejmě jediní lidé široko daleko. Tlící stromy leželi padlé křížem krážem a vše bylo obrostlé mechem a velikánským kapradím. Samozřejmě nás neminula chůze bahnem a lehčími močály. Prostě takový typický Novozélandský lesík, který se měnil doslova před očima. (Poznámka autora : Pralesy jsou pro mě na Zélandu jednoznačně číslo jedna. Nikdy dříve jsem se s podobnou džunglí nesetkala. Každá výprava do zpívajících lesů je naprosto fascinující, jakoby jste vcházeli do pohádkové říše trolů, skřítků, rusalek a dalších tajuplných bytostí. Vše se tu ubírá klidným tempem, „čas není důležitý, důležitý je jenom život“ ). Chvíli jsme kráčeli měkkým zelenkavým mechem, pak stříbrným houštím, jindy přelézali mohutné bílé kmeny stromů, které ležely přes cestu a tvořily neprůstupnou síť vypínající se kolem dvou metrů nad zem.

S oficiálně značenou stezkou jsme se rozloučili kolem druhé hodiny, kdy nás poprvé uchvátil výhled na rozlehlé pohoří Eyre Mountains. Od tohoto okamžiku jsme byli odkázáni na mapu a orientační smysl zkušenějších členů výpravy. V dálce svítily zasněžené vrcholky, avšak nás obklopovala nízká pestrobarevná křoviska, kterými jsme se posléze doslova brodili po většinu zbývajícího dne. Čekal nás přechod přes otevřené pláně, sestoupení o několik desítek výškových metrů buší, přebrození řeky a opětný výstup přes les na planinu, která nás dovedla až k vytouženému cíli. Celé odpoledne jsme doslova bojovali se silným, naštěstí teplým větrem, který s námi úspěšně mával. Do chatičky jsme dorazili po šesté hodině poměrně vyčerpaní, ale s úsměvem na tváři. Sotva jsme usedli na dřevěné palandy uvnitř malinké chatky pro čtyři osoby, začalo pršet. Za nedlouho se navíc přidala mohutná bouřka. To nám v tu chvíli ale nevadilo, neboť jsme zažehli oheň v krbu, uvařili večeři alá Indie a užívali příjemný klid nad hrnkem červeného vína. Ke spánku jsme ulehli kolem desáté, holky na palandy, kluci na zem před krb, každý však věřím s malou modlitbou za příznivé počasí pro návrat zpátky.

Ráno jsme se probudili na devátou a věřte nevěřte, svítilo slunce. Posnídali jsme venku před chatičkou, rychle poklidili a v deset patnáct vyrazili.

První dlouhý výstup byl dost náročný, škrábali jsme se prudkým kopcem jak jinak než přes pichlavá křoviska. Poté nás čekala pasáž po volných kamenech porostlých různorodým mechem. Odměnou byla snazší část trasy po vrcholcích s úžasnými výhledy a následný sestup k lesu, do kterého jsme se vnořili něco po třetí hodině, kdy následoval několikahodinový maratĂłn „bush-bashingu“. Kolem páté hodiny jsme se radostně napojili opět na značenou trasu, tím ale dobrodružství nekončilo, neboť k autům to byla ještě dobrá štreka. Sranda začala, když se setmělo. Jelikož jsem neměla baterku, držela jsem se uprostřed naší husí výpravy a spoléhala, že se neztratíme. Přestože všichni ostatní svítili čelovkami, najít orientační šipky z obyčejného oranžového plastu nebylo úplně jednoduché. Cesta se postupně rozšiřovala a tak jsme mohli přidat na tempu. Zpět na „parkoviště“ jsme se dotrmáceli lehce před desátou, hupsli do aut a vyrazili k domovu.

Výlet do Eyre Mountains mi navždy utkví jako vzpomínka na pohádkový prales, úžasný pocit vyčerpání a fajn partu s nehorázným štěstím na počasí.

Fotogalerie k nahlédnutí.