Jelikož tradice je třeba udržovat, vyrazili jsme i letos na oblíbený oslavný výstup na nejvyšší vrchol naší vlasti. Připomínáme si tak s medvědem nejen den vzniku samostatného Československa, ale zejména pak místo našeho prvního seznámení. Stejně jako vždy nám i letos poskytla přístřeší chaloupka Na konci světa, oproti jindá však vyšlo neskutečně pěkné počasí s oblohou modravou a prosluněnou.

Z medvědího blogu:

Protože začal podzim a blíží se 28. říjen stanuli jsme i letos na vrcholu Sněžky. Letos jme procházku synchronizovali s 21 hlavou neratovickou skupinou, která šla v opačném směru.

V sobotu dopoledne jsme za neskutečného počasí vyrazili. Prvním bodem byla Chata na rozcestí. Tam trénovali běžci a házenkářky a další podobní šílenci. Cesta pokračuje kolem chaty Výrovka přes hřeben na Luční boudu. Tam je silně znát změna majitele. Usměvavý personál kmitá a svíčková byla jako od babičky. A Budvárek jako křen. A znovu na cestu. Přes slatě a polskou hranici k polské boudě. Tam je už nával jako na metru Anděl. A poslední úsek vzhůru na Sněžku. Na ceste je hodně těsno. Kousek pod vrcholem potkáváme druhou výpravu. Dostáváme diplom, fotíme se a už jen pár kroků nahoru. Na kopci je nová budova poštovny, kterou hned prozkoumáváme. A tím je cíl procházky splněn. Teď už jen dolů do Pece a tam máme sraz s třetí částí naší skupiny. Večer na chalupě trávíme hraním hry Citadela.

V neděli jsme se i s Ondrou, Krastýnou a Sindinkou prošli na Lesní boudu. Tam jsme si pošmáknuli na dobrotách z kozích sýrů. Já měl grilovaný kozí sýr v anglické slanině s fazolkami a pivko. No dobrota.

A potom už jen cesta Vlčím dolem zpět k autu a cesta domů.

Fotogalerie

Tak tenhle bernardýn to měl prostě na háku..

Letos jsme se konečně dostali na první čistě romantickou dovolenou ve dvou. Po osmi letech fakt výkon ale stálo to za to. Vyprávění ale nechávám na jindá, jsem nějaká utahaná. Doufám, že to nedopadne jako s tou Kanadou .

… mrknete se z okna.

Byl večer a vánoční hvězdy nás vedly do světa staroměstského jarmarku. Letošní Strom nám učaroval…

… anděl svítil lidem na cestu…

… nechyběl vyřezávaný betlém …

… kejklíři hráli zvesela …

… všude vonělo svařené víno a medovina, pekly se trdla, langoše, placky, kaštany, grilovalo selátko a spousta dalších dobrot, sami jsme neodolali a také něco malého ochutnali.

Procházkou jsme došli ze Staroměstského náměstí až na Karlův most, kde hrál jediný potulný umělec – skleničkový virtuóz, zřejmě ho mnozí znáte. I my ho ten večer neviděli poprvé, ale tentokrát to bylo kouzelné, neboť nikdo jiný na mostě v noc před Štědrým dnem nevystupoval a tak upoutával zvlášť velkou pozornost.

Výlet do Starého města mi konečně připomněl, že vánoce klepou skutečně na dveře. Ten pocit pohody byl moc příjemný. Jen škoda, že naše zastavení v čase bylo tak krátké. Přestože ta naše vyhrazená hodina a půl utekla jak voda, stála rozhodně za to.

Malá fotogalerie

Stejně jako v předchozích letech jsme si ani letos neodpustili oslavu svátku státnostního a vydali se na naši tradiční výpravu na Sněžku. Opravdu si nevzpomenu po kolikáté jsme se na nejvyšší vrchol České republiky škrábali tentokrát, ale to není myslím podstatné. Hlavní je, že jsme si výšlap jako vždy užili. Nicméně však (jak by řekl Johny) v novém „interface“.

Mlha byla před námi, za námi a prostě všude okolo nás, tudíž nebylo téměř nic vidět. Mně s medvědem to až tolik nevadilo, protože cestu známe téměř zpaměti, a tak jsme si mohli ty výhledy vyfantazírovat podle svého. Horší to měli ostatní, kteří tu byli s námi poprvé a asi se dost těšili, že také něco uvidí. Nu vyšším silám hold neporučíš.

Přestože počasí nám letos nepřálo, chata Na konci světa opět nezklamala.

Fotogalerie

Letos se mi bratříček vydal na dalekou studijní cestu do vysněného Vancouveru. A protože se mi už od prvního okamžiku jeho rozhodnutí odcestovat stýskalo, usmyslela jsem si, že se k němu na konec jeho první velké výpravy přidám. Jestli chcete cestovat alespoň virtuálně s námi sledujte můj web. Pro bikové dobrodruhy však doporučuji spíše theskreth.com, zbrusu novou stánku mého koly posedlého brášky.

Letošní (pro skalní účastníky již pátá) pro mě teprve druhá Vltava se jela začátkem července. Jako klasicky jsem ji nestíhala celou. Nejprve jsem měla přijet později a ještě dříve zase výpravu opustit, nicméně shodou zlých náhod si můj drahý medvěd vyvrknul kotník (nepříjemně a kde jinde než na volejbale), a tak jsem byla doslova přinucená zůstat až do samého konce této vyvedené akce. Kozzy style snad stihneme příští léto. Focení biků, na které jsem se dlouho těšila, muselo jít bohužel stranou. Nakonec jsem ale nelitovala, neboť počasí ze začátku vody bylo tak trochu pro vodníky a slunko v pravém svitu se ukázalo až o víkendu.

Jsme ráda, že jsem se letos mohla opět po delší době zúčastnit. Akce to byla vskutku povedená, a to v klasickém seskupení Drd, Smůďa, Zemo, Bukan a k nim přidružení přátelé – Ruda, Štika, Máca, Vohys a spol..

Já jela na háčku s kapitánem Davidem, který mě musel hned na prvním našem jezu vykoupat, asi abych věděla, že jsme na vodě a ne na pochoďáku.

Nejvíc se mi líbilo v oblasti Rožmberka a Českého Krumlova, je to tam úplná romantika. První zážitek z večerní vycházky do Krumlova sice nebyl to pravé ořechové (večeře v místním klubu se tentokrát moc nepovedla, problém byl hlavně v tom, že to tak trochu trvalo a ke všemu zapomněli s jídlem na Davida), ale my si nenechali kazit náladu a pokračovali dál do centra, kde byly lívanečky s borůvkami a v noci „Drákulovo doupě“. Druhý den jsme si tu osladili Kozlem s medovinou, nápojem našich předků zvaným Korma. Doporučuji vyzkoušet. S Krumlovem jsme se pak rozloučili stylově průjezdem Jelení lávky v soulodi, což nás pěkně namočilo, šplouchalo to jak na moři.

Přestože si s námi počasí místy hrálo, dobrá nálada panovala po celou dobu výpravy. Jezy byly plné vody, ale především taky lidí. On termín na svátky Cyrila a Metoděje a Jana Husa je přeci jenom provařený. Mně osobně ty davy ani nevadily, byla to taková nekonečná karavana. Jednou se nám podařilo vytvořit asi tak 45tičlennou souloď. Na vodě byla také velká spousta dětí, což nám vnuklo myšlenku, jak to jednou asi s námi dopadne, až pojedeme i s našimi budoucími ratolestmi. Kluci v tom měli samozřejmě jasno… ženy se prý budou starat o stany, oheň a ty trpaslíky a oni půjdou starou tradicí nočního veselení. Myslím, že to by asi šlo, ale jen pod podmínkou, že nás také občas pustí na dámskou jízdu.

Hrdinou výpravy byl Radek a Ruda, kteří to celé prošli jak se říká suchou nohou. Chtěli jsme je sundat, ale kluci nakonec vyměkli, že prý by byl Radek úplně naštvaný, a tak jsme to nechali plavat. Tečkou na dortu byla návštěva restaurace ve vesnici vedle Boršova, kde porce a rychlost obsluhy byly doslova úžasné a ke všemu ještě za velmi příznivou cenu. Pořádně jsme se nadlábli a vydali se spokojení zpět k domovu.

I hope I will find some time as well and create my own galleries soon.

Nedělní výlet do Kašperských Hor voněl po jaru a dýchal klidem. Mamince k svátku posílám tohle světékující srdce.

Fotogalerie

Koncem ledna mě kamarád Jára pozval na výlet do italských Dolomit. Onemocněla mu totiž společnice, a tak zbylo jedno volné místo. Ačkoli jsem měla práce nad hlavu, nenechala jsem si tuto příležitost utéci. Vždyť to letos bude jediné lyžování v sezóně.

Zájezd byl organizován Cestovní kanceláří Víkend, která se specializuje na spíše aktivnější typ dovolených. Tentokrát se jednalo o výpravu za čtyřmi slunečnými dny lyžování v rámci Dolomity Superski, a to pokaždé v jiném středisku. Ubytování bylo zajištěno nedaleko Brixenu v příjemném penzionu s polopenzí, ve kterém jsme strávili celkově tři noci.

Jak průvodkyně Soňa, tak většina spolucestujících byla po celou dobu ve správné náladě. Jednalo se o takovou rozrostlou „rodinu“ známých, kteří jezdí lyžovat do Itálie v tento termín společně už léta. Jen my a spolutrpitelé z Budějic jsme byli v posádce noví, což možná způsobovalo naší skupině budějičáků trošku trauma. Nemohu vás neseznámit s krycím jménem, které jsme jim s Járou tajně přiřkli – a tedy skupina UNO, jinými slovy „univerzálně nasratý obličej“. Ať totiž udělal kdokoliv cokoliv, byli tu pohotově s úžasným negativním komentářem, který jsme bohužel většinou zaslechli, neboť jsme seděli v autobuse přímo před nimi. Takovým lidem bych naordinovala alespoň jeden úsměv denně, myslím, že by se jim udělalo na srdci lépe.

Celkový dojem z dovolené je jednoznačně pozitivní. Každé ze středisek (Jochtal, Alta Badia, Kronplatz, Speikboden) mělo své osobité kouzlo a rozdílnou náročnost a rozmanitost terénu, kde si každý mohl přijít na své. To hlavní však bylo společné – modrá obloha, sluníčko, bělostný sníh, výhledy na zasněžené vrcholky Dolomit, roubené chaty s terasami k odpočinku, příjemná obsluha, italská čokoláda, bombardino, pohoda. Díky tomuhle výletu jsem se alespoň na chvilenku dostala mimo realitu, kde není třeba přemýšlet o tom, co právě musíte a máte zařídit a jak vám je moc smutno.

Fotogalerie…