I hope I will find some time as well and create my own galleries soon.

Nedělní vystoupení afrických tanců v botanické zahradě jsme si moc užili. Po nás následovaly břišní tanečnice a pacifické natřásání.

Tenhle výlet byl opravdu promočený … vyprávění přijde později

Jednoho pátečního rána, 8:52, mi usmívající se Till zaklepal na okno. Vyskočila jsem tedy z postele a šla zjistit, co měl na srdci. Prý zda nepojedu na denní výlet vlakem do Middlemarch – odjezd z nádraží 9:30, poloviční cena na kupĂłn z univerzitního časopisu, dvě jízdenky za cenu jedné $75 (super trhák ). Přišlo mi to jako dobrý vtip, a protože jsem měla akorát po dvou zkouškách a nic moc v plánu (až na večerní odjezd na třídenní trampování), rozhodla jsem se s ním vyrazit.

Na nádraží jsme dorazili tak akorát na čas, vyzvedli zamluvené jízdenky a vstoupili do tradičního žlutého vláčku. Taieri Gorge Train je „100% pure NZ“ turistická atrakce pro studenty jak dělaná. Posádku tvořili starší páry či rodiny s dětmi, kterým oči jen zářily.

Vlak projížděl oblastí centrálního Otaga podél řeky přes mnoho mostů mezi lesy, pastvinami či vysokými skálami. Kolem dvanácté jsme dorazili na konec železniční trasy do cílové stanice ve vesnici Middlemarch, kde byla hodinová pauza na procházku. Musím přiznat, že hodina na probloumání tímto klidným osídlením byla tak akorát. Až na pár vtipných nápisů, western bar, starou barabiznu „Bank of New Zealand“, jeden krámek, pozor plavecký bazén a bowling zde nebylo nic, co by stálo za zmínku. I mini-kostel byl zavřený. Toto místo je především farmářskou oblastí s několika málo obyvateli a za navštívení stojí jedině v případě, že se budete chtít projet dva dny na kole po cyklistické stezce, která nahradila starou železnici, jež kdysi vedla až do Alexandry.

Přestože to nebyl výlet snů, den jsme si moc užili, většinu času jsme strávili venku mezi vagĂłny a oba jsme to brali jako vtipné odreagování po zkouškách. Za plnou cenu bychom do toho ale nešli, popravdě i s tím kuponem to bylo dost drahé. Přestože se do těchto míst jinak než vláčkem nedostanete a Dunedinské nádražní info z toho dělá velkolepou atrakci, myslím, že je na Zélandu spousta lepších míst k navštívení. Nicméně pro starší páry či především rodinky s prckama je Taieri Gorge Train určitě vzrušujícím zážitkem.

Nedělní odpoledne 8. října patřilo výletu na nedaleký kopec Mt. Cargill. Hlavním cílem naší party byl společný piknik na čerstvém vzduchu a samozřejmě dosažení vrcholu, který se vypíná 676 metrů nad hladinou moře a nabízí okouzlující výhled na celý Dunedin, Otago penisulu, záliv i široké okolí.

Mt. Cargill je stejně jako většina kopců na Novém Zélandu sopečného původu. Je jednou z nejmladších částí vulkanického masivu, jenž byl zformován před asi 10 miliony lety okolo kráteru, dnes Otago přístavu. Tato dominanta panoramatu severního Dunedinu dostala jméno po kapitánu Williamu Cargillovi, spoluzakladateli osídlení v provincii Otago.

Na vrchol vede hned několik stezek místním lesem, který se s přibývajícími metry zajímavě proměňuje. Nejprve vás uvítají vysoké stromy s čarodějnými větvemi, poté se dostanete do části, která částečně připomíná deštný tropický prales se vzrostlým kapradím a stromy obrostlými mechem, poslední kus stezky vede mezi nižší buší. Za podívání stojí také přírodní sloupcovitý čedičový útvar se jménem „Organ Pipes“. Výlet k němu jsme však z nedostatku času odložili na příště.

Zde se prosím seznamte s mými kamarády: Ĺ árka, Martin, Leonard, Katri, Johannes a Jolien.

V sobotu 07. října jsem se s tramping clubem vydala na dlouhatánskou Long Beach. Tahle pláž je výborným místem pro spoustu rekreačních aktivit. Z Dunedinu se sem dostanete nejlépe autem, cesta trvá přibližně půl hodinky a nabízí několik pěkných výhledů na Otago Peninsulu, přístav Port Chalmers či pastviny jak jinak než s ovcemi.

Na pláž se sjíždí především ti jedinci, jejichž oblíbeným odpočinkem je aktivní pobyt venku v přírodě s partou kamarádů. Můžete zde surfovat, hrát kriket, házet si s frisbee, ale především lézt po místních skalách, které lákají vyznavače boulderingu z širokého okolí.

Náplní našeho odpoledne bylo samozřejmě propojení všech možných vylomenin. Alex se vyšplhal do výšin na skálu a obšťastňoval nás svým zpěvem a hrou na kytaru. Zdatní lezci předváděli své umění, další jedinci surfovali, jiní prolézali jeskyně a ostatní se dobře bavili při přípravě pestrého BBQ (barbecue).

Když se všichni unavili lezením a dalšími činnostmi, vrhli jsme se na ultimate frisbee, což nás zaměstnalo na více než hodinu. Pro ty, kteří tuto hru neznají, nabízím stručný amatérský popis. Skupina lidí se rozdělí do dvou týmů, které pak soupeří proti sobě. Ăškolem je dopravit létající talíř bez spadnutí na zem za soupeřovu čáru. Jedinec, který má talíř v ruce smí udělat maximálně tři kroky, poté hodem předá štafetu ideálně spoluhráči z vlastního týmu. Toto se opakuje tak dlouho, dokud talíř buÄŹ nespadne na zem, není chycen protihráčem, či neskončí v rukou člena týmu za vyznačenou lajnou soupeře, což znamená drahocenný bod. Celá hra je velice dynamická a zábavná natolik, že vám ani nevadí se sem tam bořit do mokrého písku a běhat ve studených vlnách přílivu. No a jelikož jsme byli všichni mokří od hlavy k patě, rozhodli jsme se na závěr skočit do rozvlněného moře. Celé to bylo moc fajn, jen moje imunita si posléze stěžovala a dala mi to v příštích dnech pěkně vyúčtovat.

Long Beach je kromě výše zmíněného také příjemným místem pro romantické přenocování. Jeskyně lákají menší skupiny i zamilované dvojice k strávení večera a celé noci. Večeře připravená na ohni, obloha plná hvězd a probuzení se za šumění moře je jedinečným zážitkem. Už se těším, až sem vezmu mamču a upečeme nějakou tu rybu .

Už to bude více než měsíc, co jsem se v tramping klubu potkala s milou holčinou Jolien, která právě tehdy dorazila z Amsterdamu na několikaměsíční internship v místních laboratořích. Bloumala nad mapou, kam by se tak o víkendu vypravila. Dala jsem se s ní do řeči a pozvala ji na čaj. Hned druhý den jsme společně vyrazily na menší cyklo-výlet po okolí Dunedinu, což nás moc bavilo. Od té doby jsme dobré kamarádky a podnikáme spoustu praštěností. No a právě jedna taková ztřeštěnost byla i výprava do Eyre Mountains. Joli přišla s plánem vyrazit s partou lidí z tramping klubu na víkendový prý „easy“ (lehký) turistický výlet, a tak jsem řekla, že do toho jdu také.

S dalšími pěti lidmi (KanaÄŹankou Sheilou, Belgičankou Anneliese, Američanem Brendonem a ZélanÄŹany Johanesem a Nigelem) jsme se sešli klasicky v pátek na šestou před Clubs&Socs, abychom naskočili do aut a vyrazili za dobrodružstvím na západ. I se zastávkou na večeři ve Fish&Chips v městečku Gore nám cesta trvala asi čtyři hodiny. Na místo jsme dorazili za tmy tmoucí, přidělali „tent fly“ k elektrickému plotu, prima věc, a ulehli do měkké trávy.

Ráno jsme se probudili kolem deváté, zabalili ležení, vydatně posnídali a vyrazili radostně na cestu. První půlku dne jsme následovali vyznačenou stezku místními houštinami. Oranžové šipky nás přivedly nejprve k řece, kterou jsme museli přebrodit hned několikrát. Poté nás čekal přibližně čtyřhodinový výšlap panenským pralesem, kde jsme v tu chvíli byli zřejmě jediní lidé široko daleko. Tlící stromy leželi padlé křížem krážem a vše bylo obrostlé mechem a velikánským kapradím. Samozřejmě nás neminula chůze bahnem a lehčími močály. Prostě takový typický Novozélandský lesík, který se měnil doslova před očima. (Poznámka autora : Pralesy jsou pro mě na Zélandu jednoznačně číslo jedna. Nikdy dříve jsem se s podobnou džunglí nesetkala. Každá výprava do zpívajících lesů je naprosto fascinující, jakoby jste vcházeli do pohádkové říše trolů, skřítků, rusalek a dalších tajuplných bytostí. Vše se tu ubírá klidným tempem, „čas není důležitý, důležitý je jenom život“ ). Chvíli jsme kráčeli měkkým zelenkavým mechem, pak stříbrným houštím, jindy přelézali mohutné bílé kmeny stromů, které ležely přes cestu a tvořily neprůstupnou síť vypínající se kolem dvou metrů nad zem.

S oficiálně značenou stezkou jsme se rozloučili kolem druhé hodiny, kdy nás poprvé uchvátil výhled na rozlehlé pohoří Eyre Mountains. Od tohoto okamžiku jsme byli odkázáni na mapu a orientační smysl zkušenějších členů výpravy. V dálce svítily zasněžené vrcholky, avšak nás obklopovala nízká pestrobarevná křoviska, kterými jsme se posléze doslova brodili po většinu zbývajícího dne. Čekal nás přechod přes otevřené pláně, sestoupení o několik desítek výškových metrů buší, přebrození řeky a opětný výstup přes les na planinu, která nás dovedla až k vytouženému cíli. Celé odpoledne jsme doslova bojovali se silným, naštěstí teplým větrem, který s námi úspěšně mával. Do chatičky jsme dorazili po šesté hodině poměrně vyčerpaní, ale s úsměvem na tváři. Sotva jsme usedli na dřevěné palandy uvnitř malinké chatky pro čtyři osoby, začalo pršet. Za nedlouho se navíc přidala mohutná bouřka. To nám v tu chvíli ale nevadilo, neboť jsme zažehli oheň v krbu, uvařili večeři alá Indie a užívali příjemný klid nad hrnkem červeného vína. Ke spánku jsme ulehli kolem desáté, holky na palandy, kluci na zem před krb, každý však věřím s malou modlitbou za příznivé počasí pro návrat zpátky.

Ráno jsme se probudili na devátou a věřte nevěřte, svítilo slunce. Posnídali jsme venku před chatičkou, rychle poklidili a v deset patnáct vyrazili.

První dlouhý výstup byl dost náročný, škrábali jsme se prudkým kopcem jak jinak než přes pichlavá křoviska. Poté nás čekala pasáž po volných kamenech porostlých různorodým mechem. Odměnou byla snazší část trasy po vrcholcích s úžasnými výhledy a následný sestup k lesu, do kterého jsme se vnořili něco po třetí hodině, kdy následoval několikahodinový maratĂłn „bush-bashingu“. Kolem páté hodiny jsme se radostně napojili opět na značenou trasu, tím ale dobrodružství nekončilo, neboť k autům to byla ještě dobrá štreka. Sranda začala, když se setmělo. Jelikož jsem neměla baterku, držela jsem se uprostřed naší husí výpravy a spoléhala, že se neztratíme. Přestože všichni ostatní svítili čelovkami, najít orientační šipky z obyčejného oranžového plastu nebylo úplně jednoduché. Cesta se postupně rozšiřovala a tak jsme mohli přidat na tempu. Zpět na „parkoviště“ jsme se dotrmáceli lehce před desátou, hupsli do aut a vyrazili k domovu.

Výlet do Eyre Mountains mi navždy utkví jako vzpomínka na pohádkový prales, úžasný pocit vyčerpání a fajn partu s nehorázným štěstím na počasí.

Fotogalerie k nahlédnutí.

V Dunedinu zavládlo typické zélandské jaro. Člověk nikdy neví, s jakou se ráno probudí. Počasí se mění neuvěřitelně rychle. Chvílemi fouká teplý, jindy zase studený vítr. Teplota kolísá odhadem mezi deseti až dvaceti stupni celsia. Jeden den je obloha nádherně modrá, avšak plná bílých mráčků, skrze které prosvítají paprsky hřejivého slunce. Druhý den se naopak zatáhne tak, že se vám ani nechce z postele. Fotoalbum nabízí krátkou elektronickou procházku prosluněným Campusem a místní překrásnou botanickou zahradou, která doslova září všemi barvami.

Tak a je to tady. Konečně jsem si našla volné odpoledne na selekci a úpravu fotek z mého skvělého prázdninového týdne v Rotorue. Nebylo to zrovna jednoduché, neboť záběrů se nashromáždilo víc než dost, a to především díky dárkovému balíčku, který byl připraven organizátory MTB mistrovství světa jako sladká odměna pro pracovitá média. Tato horká nabídka zahrnovala zřejmě veškeré turistické atrakce, které je v Rotorue možné vyzkoušet: od prožití maorského večera, přes návštěvu místních geotermálních parků, po výlet helikoptérou k stále aktivní sopce White Island v zálivu Bay of Plenty. Velká část z nabízených atrakcí byla FOC, jinými slovy zadara , a tak jsem se na pár dní stala doslova profesionálním turistou.

V úterý (29.08.) jsem se na vypůjčeném biku vypravila do menší Zoo s romantickým názvem Paradise Valley Springs. Cesta dlouhá asi 12 km se ubírala mezi místními pastvinami jihozápadním směrem od jezera Rotorua. Odměnou za pěkný dopolední výšlap mi byl klid v této úžasné zahradě, která se specializuje především na chov v přírodě vyhubeného lva barbarského (Barbary Lion) původem ze severní Afriky. V současnosti žije na celém světě řádově pouhých 300 jedinců tohoto druhu a Paradise Valley se proto právem pyšní jejich chovem. Ăšspěšně se zde podařilo odchovat již několik kočiček. Návštěvníci mají nyní velkou příležitost zblízka se „pomazlit“ se dvěma desetiměsíčními lvíčaty (Aslamem a Ashau), která jsou opravdu rozkošná. Velkou zajímavostí této divoké zahrady jsou, jak již název napovídá, prameny průzračně čisté vody, které se rozlévají do systému několika bazénů a říčky protékající celým údolím. K vidění je nespočetné množství pstruhů duhových a úhořů hnědých. Avšak nejen ryby, ale také lidé čerpají z místního pramene Te Waireka Spring, jediného zélandského zdroje pitné vody s oficiálním certifikátem „organic“. Celková atmosféra zahrady je příjemně poklidná. Člověk zde může relaxovat pozorováním líných klokánků Wallaby, krmením všemožného zvířectva či krátkou procházkou okolním pralesem. Přiměřenou dobu návštěvy odhaduji na tři hodiny. (fotoalbum)

Navečer jsem navštívila geotermální údolí se strašidelným názvem Hells Gate. Při západu slunce jsem se procházela mezi smradlavými sírovými jezírky a bublajícím bahnem. Po asi čtyřicetiminutové procházce mě čekala úžasná bahenní lázeň, kterou vřele doporučuji. Tato procedura zahrnovala dvacetiminutovou koupel v horkém bahně, rychlou ledovou sprchu a další asi půlhodinku čvachtání v přibližně čtyřicetistupňovém bazénku. Parádní relax. (fotoalbum)

Jelikož nabídka mého dárkového balíčku byla skutečně široká a času jsem měla málo, naplánovala jsem si středeční den téměř po minutách. Brzy ráno jsem se vydala na místní farmu Agrodome. Cesta mi zabrala přibližně hodinku svižné jízdy. Mapa, kterou jsem následovala byla bohužel poněkud nepřesná, takže jsem dorazila s lehčím zpožděním. Asi hodinová „Sheep Show“, kterou moderoval mladý farmářský hezoun, odstartovala jako každé ráno v 9.30 a byla velice zábavná. Začalo se jak jinak než holením plaché ovečky, které šlo chlapci pěkně od ruky. Poté následovaly akce – dražba, dojení a kojení – do kterých se s nadšením zapojilo hned několik dobrovolníků z publika. Ke slovu přišli i ovčáci, kteří všem ukázali, jak se správně nahání housata, běhá po hřbetech poslušných ovčích aktérů či zahání zbrklé ovce do ohrady. V 11.00 navazovala projížÄŹka po organické farmě. Já a další dva Aussie návštěvníci jsme se vezli za traktorem na valníku a poslouchali vyprávění našeho průvodce. Během výpravy jsme se setkali s nespočetným množství oveček a jehňátek všeho druhu, krmili jsme pštrosy, lamy, viděli pruhované krávy a další zvířectvo. Navíc jsme projeli i olivovým a kiwi sadem a okoštovali specielní organické víno z kiwi plodů, které bylo velmi lehké a maličko nasládlé. Po návratu z tohoto akčního výletu jsem ještě rychle zaběhla na prohlídku starého tradičního stroje na zpracování vlny, který byl dokonce spuštěn k ukázkovému provozu. Zakončení této krátké exkurze předením na kolovratu bylo doslova pohádkové. (fotoalbum)

Kolem dvanácté jsem dorazila do Zorb centra, které je jen pár minut jízdy na kole od Agrodomu. Na výběr zde máte buÄŹ Dry nebo Wet Zorbing. Jelikož jsem neměla tušení, která z možností je lepší, nechala jsem si poradit a naskočila do mokré varianty. Zážitek to byl zajímavý. Nejprve se člověk převlékl do slušivého oranžovočerného oblečku, pak byl vyvezen na kopec, kde se nasoukal do 3,2 metru velké plastikové dvoustěnné koule napuštěné teplou vodou, a to byl konec první – delší fáze. Pak už následovala jen ta kratší, avšak zábavnější část, kdy vás zapnuli a poslali dolů z kopce. Sluníčko v tu chvíli svítilo opravdu intenzivně, což vytvořilo báječný efekt, jak kdybyste se houpali v centru žárovky. Kutálení trvalo odhaduji asi tak necelé dvě minuty, takže dost rychlovka. Když jsem si konečně uvědomila, že se mi to vlastně líbí, byla jsem zanedlouho dole. Jaké to je v suchém zorbu nevím, ale musí to být úplně jiný pocit, neboť vás tam uvnitř připásají a když se koulíte dolů, točíte se hlavou a nohama nahoru a dolů, takže to si radši ani nepředstavuji.

Po zorbovaní na mě čekal řidič z Off road safari, naložili jsme i kolo a za dvacet minut byli na místě. Off Road NZ nabízí čtyři různé atrakce: 4WD Bush Safari (vy řídíte), 4×4 Monster Thrill Ride (oni řídí a vy se bojíte), Sprint Car Racing (terénní motokáry) a Claybird Shooting and Archery (střílení a lukostřelba). Já si vyzkoušela 4WD Safari. Asi třičtvtě hodinky jsem si hrála s menším teréňáčkem. Podle Coryho navigace z vysílačky jsem projížděla speciální safari dráhou, kde jsem překonávala různé překážky, jako například průjezd úzkými rozblácenými cestami, přejezd před most napůl postavený jen z jedné klády, výjezd do kopce či naopak pěkný sešup dolů po namočených kolejích. Super věc. (fotoalbum)

Večer jsem se vypravila do maorské vesnice Tamaki Village. Celý výlet začal nejprve v jednom muzeu, kde nám duch starce houpajícího se v dřevěném křesle vyprávěl starý maorský příběh. Pak nás Waka (maorská kánoe, avšak v tomto případě autobus) dopravila na místo do osady, kde nás čekalo typické přivítání a poté procházka lesem, kde jsme si prohlíželi různé maorské aktivity. Na obrázku vidíte Společný dech – pozdrav našeho vyslance a kmenového náčelníka, po kterém jsme byli pozváni na taneční vystoupení, které mě doslova očarovalo. Maorské písně a tance jsou plné energie, ktrerá na vás doslova dýchá. Místy mi až běhala husí kůže po zádech. Samozřejmě nesměla chybět Haka, známý poziční tanec, který má mnoho variant. Asi nejznámější je však válečná Haka, která sloužívala k zastrašení nepřítele. Po tomto uchvacujícím představení jsme zasedli k večeři. Podávalo se Hangi – tradiční maorský pokrm, který se kuchtí v zemi. Jeho základem je jehněčí, kuřecí a spousta zeleniny. Po jídle postávali mnozí spokojeně okolo ohně či obdivovali menší výstavku obrázků a řezbářského umění. Naše setkání se pomalu, ale jistě ubíralo ke svému závěru. (fotoalbum)

Ve čtvrtek jsme s Alicí navštívily park Te Puia, který nabízí příjemnou procházku geotermálním údolím (Whakarewarewa Geothermal Valley) s bublajícími bazény a známým gejzírem Pohutu, jež tryská pravidelně jednou až dvakrát do hodiny a dosahuje výšky kolem 30 metrů. Součástí komplexu Te Puia je mimo jiné maorský umělecký institut a menší muzeum, kde se člověk seznámí s technikami pletení a typickým řezbářstvím. Každý den v 12.15 jsou návštěvníci přivítáni klasickým maorským ceremoniálem (powhiri) a pozváni k prožití asi půlhodinového tanečního vystoupení, které představuje pestrou škálu maorských písní, ženský tanec s poi (koule na provázku), tititorea hru s dřevěnými kolíky, milostný příběh a samozřejmě poziční tanec haka. Další zajímavostí parku je pavilon, kde žije rodinka ptáků kiwi. Tento pro Nový Zéland typický tvoreček je moc roztomilý, nicméně ve volné přírodě se s ním setkáte jen zřídka, neboť aktivně žije pouze v noci. Navíc je populace kiwi dnes mnohem menší než dříve. Pokud se tedy chcete s kiwíky setkat v jejich přirozeném prostředí, doporučuje se výlet na bahnitý Stewart Island, který je jim doposud příznivým domovem. (fotoalbum)

Páteční dopoledne jsme strávili s celou mojí hostitelskou rodinou v kouzelném přírodním vulkanickém parku Wai-o-tapu, který se nachází asi 20 minut jízdy autem jižně od centra Rotorua. Naše výprava začala u gejzíru Lady Knox, který je probouzen uměle několika kousky mýdla pravidelně v 10.15. Taková trošku turistická atrapa . Po tomto zajímavém bublinkovém představení jsme se vydali na přibližně dvouhodinovou procházku parkem, který hraje všemi barvami, od zářivě žluté, přes tyrkysovou, šedavou, tmavě černou, hnědou, modrou, zelenou, až po červeno-oranžovou. Zbarvení jednotlivých jezírek, skal a kráterů je způsobeno pestrou škálou minerálů, které se v oblasti vyskytují. Výlet se mi moc líbil, ale musím přiznat, že bublající bahno mi již přece jenom maličko zevšednělo .

Závěrem tohoto příspěvku bych ráda poděkovala Alici a Alexovi za jejich neuvěřitelně milou péči a střechu nad hlavou, kterou mi s ochotou poskytli na celou dobu mého pobytu. Posílám jim velikánskou pusu a přeji hodně zdravíčka a pohody do dalších let.

Mistrovství světa horských kol 2006 je už několik dní definitivně za námi, medaile byly rozdány, závodníci odlétli do svých rodných zemí, hora Ngongotaha zaslouženě odpočívá a hojí rány po asi nejrušnějším týdnu ve svém jinak poklidném životě. Já jsem zase zpět na jihu v Dunedinu a vzpomínám na úžasných deset dní v Rotorue. Po týdnu pocení při pilném studiu jsem si konečně našla chvilku povyprávět o jednom z mých nejlepších bikových zážitků, které se vyrovnají i ježdění na naší oblíbené Gardě v Itálii.

Redwood Forest je jedním z nejvyhledávanějších rekreačních míst na Severním ostrově Nového Zélandu, vybízí k aktivnímu odpočinku jak bikery, tak pěší turisty, běžce, či jezdce na koních. Whakarewarewa Forest (maorské pojmenování) je panenský prales rozléhající se na ploše 5667 hektarů, vzdálený pouhých pět minut jízdy autem od centra Rotoruy. Tento, mezi zélandskými bikery, pověstný prales nabízí asi 65 kilometrů stezek šesti různých úrovní náročnosti, které byly uměle vybudovány místní správou lesa právě a jen pro horská kola. Celý bikepark je propojen sítí lesních cest, po kterých se lze snadno a rychle dostat k vybrané trase. Neuvěřitelná rozmanitost terénu uspokojí všechny třídy jezdců, od začátečníků, zkušených cross-country cyklistů, až po pokročilé freeridery. O víkendu a v sezĂłně každý den tu pendluje shuttle, který vás dopraví pohodlně k oblíbeným sjezdovým pasážím. Jezdí se tu jak přes den, tak v noci. Na stromech jsou odrazky, takže s pořádným světlem na helmě není problém. Zaslechla jsem, že jednou za rok se tu dokonce pořádají i noční závody. Kromě oficiálních tras, které jsou pravidelně udržovány, můžete narazit na okruhy či sjezdy vybudované místními dobrovolníky. Každá trasa je označena vstupní a výstupní cedulí s popisem obtížnosti a speciálně se zákazem vstupu pěším a koním. Na takový komfort si asi čeští bikeři budou muset ještě chvilku počkat. Cedule „PLEASE, NO HORSES, MTB“ mě fakt dostávaly. S povzdechnutím jsem si vzpomněla na kokořínské lesní cedule „ZĂ?KAZ HORSKĂťCH KOL“, kterých stejně nikdo nedbá. Nebylo by to úžasné mít takový „bikers-friendly“ přístup i u nás? Doufám, že si to naše lesní a horské správy brzy uvědomí.

Co se týče mého ježdění, byla jsem fakt nadšená, oči navrch hlavy. V pondělí 28.08.2006 kolem půl dvanácté jsem si vyzvedla kolo (Jamis Exile XC) v místním bikeshopu s veselým názvem Bike Vegas. Personál byl jak jinak než v pohodě, dokonce mi zadara půjčili i úplně novou pumpu, náhradní duši a montpáky, jen tak na slovo. Lidi na Zélandu jsou obecně féroví, takže k vám tak i přistupují. Když bylo kolečko připravené mohla jsem vyrazit.

Podle mapky jsem se dopravila do Infocentra, které je přímo u parkoviště na začátku lesa, kde jsem se zeptala jak se nejlépe dostat na trail Gunna Gotta, první z tras na okruhu, který mi doporučili mechanici z bikeshopu. Moc ochotný personál mi poradil cestu Tokorangi, která byla sice delší než Katore Rd., ale zato s nádhernými výhledy na jezero a město Rotorua. Po středně náročném výšlapu a pak chvilce bloudění jsem se dostala k trase K2 o obtížnosti 5. Cedule varovala před náročným terénem pro pokročilé jezdce s velmi strmými downhill sekcemi a vysokým stupněm rizika. To mě dostatečně odradilo od jakéhokoliv pokusu pokoření této trasy. Jedna zlámaná klička z loňského blbnutí na Kokoříně mně stačila. Ale šla jsem alespoň omrknout jak to tam vypadá a udělat pár snímků. Už pouhý začátek naznačoval, že označení je třeba brát vážně. Myslím, že vy byste si to užili, já se raději vrátila a dojela na začátek blátivé Gunna Gotty, trasy o obtížnosti 4. S radostí jsem se vrhla do tohohle 1,2 km dlouhého sjezdu, který vedl úzkou cestou mezi pro Zéland typickými Ponga tree přes kořeny, klády a kamenité trial sekce. Moc fajn záležitost. Na konci tohoto krátkého DHčka stála cedule, která mě pobavila, „šipka jedním směrem TO DO THAT AGAIN a druhým EXIT“, já si vybrala výstup. Po spojováku jsem dojela na rozcestí, kde na sebe navazovaly dvě trasy. Byl tam jeden exit, kde si člověk mohl poskákat a pojezdit po takových menších lávkách a pak enter do A-Trailu. Tato trasa o obtížnosti 4 a délce 1,8 km byla úplně něco jiného než předchozí sjezd, houpala zvesela nahoru a dolů mezi místními sekvojemi, byla hladší a rychlejší s pěknými klopénkami a menšími dropy. Jelikož jsem se po cestě zdržovala focením a užaslým obdivováním místní fauny a flĂłry, nestihla jsem projet celý doporučovaný okruh, a protože se začalo smrákat, musela jsem se vydat po Pig Tracku zpátky. Když jsem se po chvíli vyškrábala na kopec a vydala se směrem k Exit Trailu, upadla mi klika, což mě samozřejmě nepotěšilo. Už na začátku ježdění jsem si všimla lehkého protáčení ve středu, ale nechtělo se mi vracet. Nedalo se nic dělat, musela jsem si závěrečný sjezdík odpustit a následovat širokou a pohodlnou cestu, naštěstí vedla celou dobu z kopce. Druhý den jsem dorazila do Vegas, kde to vzali úplně v klidu a dali mi nové koleso. To jsem pak využívala celý týden pro dopravu za dalšími dobrodružstvími, které Rotorua nabízí, a že jich není málo. V pátek jsem se ještě jednou vrátila do Redwoodu, kde jsem si to moc užila. Tohle místo je prostě jednoduše ráj pro bikování na Novém Zélandu, každopádně se sem ještě v prosinci vrátím a vy byste to měli také někdy prubnout.

Tady máte pár fotek, ať z toho také něco máte.