Mistrovství světa horských kol 2006 je už několik dní definitivně za námi, medaile byly rozdány, závodníci odlétli do svých rodných zemí, hora Ngongotaha zaslouženě odpočívá a hojí rány po asi nejrušnějším týdnu ve svém jinak poklidném životě. Já jsem zase zpět na jihu v Dunedinu a vzpomínám na úžasných deset dní v Rotorue. Po týdnu pocení při pilném studiu jsem si konečně našla chvilku povyprávět o jednom z mých nejlepších bikových zážitků, které se vyrovnají i ježdění na naší oblíbené Gardě v Itálii.

Redwood Forest je jedním z nejvyhledávanějších rekreačních míst na Severním ostrově Nového Zélandu, vybízí k aktivnímu odpočinku jak bikery, tak pěší turisty, běžce, či jezdce na koních. Whakarewarewa Forest (maorské pojmenování) je panenský prales rozléhající se na ploše 5667 hektarů, vzdálený pouhých pět minut jízdy autem od centra Rotoruy. Tento, mezi zélandskými bikery, pověstný prales nabízí asi 65 kilometrů stezek šesti různých úrovní náročnosti, které byly uměle vybudovány místní správou lesa právě a jen pro horská kola. Celý bikepark je propojen sítí lesních cest, po kterých se lze snadno a rychle dostat k vybrané trase. Neuvěřitelná rozmanitost terénu uspokojí všechny třídy jezdců, od začátečníků, zkušených cross-country cyklistů, až po pokročilé freeridery. O víkendu a v sezĂłně každý den tu pendluje shuttle, který vás dopraví pohodlně k oblíbeným sjezdovým pasážím. Jezdí se tu jak přes den, tak v noci. Na stromech jsou odrazky, takže s pořádným světlem na helmě není problém. Zaslechla jsem, že jednou za rok se tu dokonce pořádají i noční závody. Kromě oficiálních tras, které jsou pravidelně udržovány, můžete narazit na okruhy či sjezdy vybudované místními dobrovolníky. Každá trasa je označena vstupní a výstupní cedulí s popisem obtížnosti a speciálně se zákazem vstupu pěším a koním. Na takový komfort si asi čeští bikeři budou muset ještě chvilku počkat. Cedule „PLEASE, NO HORSES, MTB“ mě fakt dostávaly. S povzdechnutím jsem si vzpomněla na kokořínské lesní cedule „ZĂ?KAZ HORSKĂťCH KOL“, kterých stejně nikdo nedbá. Nebylo by to úžasné mít takový „bikers-friendly“ přístup i u nás? Doufám, že si to naše lesní a horské správy brzy uvědomí.

Co se týče mého ježdění, byla jsem fakt nadšená, oči navrch hlavy. V pondělí 28.08.2006 kolem půl dvanácté jsem si vyzvedla kolo (Jamis Exile XC) v místním bikeshopu s veselým názvem Bike Vegas. Personál byl jak jinak než v pohodě, dokonce mi zadara půjčili i úplně novou pumpu, náhradní duši a montpáky, jen tak na slovo. Lidi na Zélandu jsou obecně féroví, takže k vám tak i přistupují. Když bylo kolečko připravené mohla jsem vyrazit.

Podle mapky jsem se dopravila do Infocentra, které je přímo u parkoviště na začátku lesa, kde jsem se zeptala jak se nejlépe dostat na trail Gunna Gotta, první z tras na okruhu, který mi doporučili mechanici z bikeshopu. Moc ochotný personál mi poradil cestu Tokorangi, která byla sice delší než Katore Rd., ale zato s nádhernými výhledy na jezero a město Rotorua. Po středně náročném výšlapu a pak chvilce bloudění jsem se dostala k trase K2 o obtížnosti 5. Cedule varovala před náročným terénem pro pokročilé jezdce s velmi strmými downhill sekcemi a vysokým stupněm rizika. To mě dostatečně odradilo od jakéhokoliv pokusu pokoření této trasy. Jedna zlámaná klička z loňského blbnutí na Kokoříně mně stačila. Ale šla jsem alespoň omrknout jak to tam vypadá a udělat pár snímků. Už pouhý začátek naznačoval, že označení je třeba brát vážně. Myslím, že vy byste si to užili, já se raději vrátila a dojela na začátek blátivé Gunna Gotty, trasy o obtížnosti 4. S radostí jsem se vrhla do tohohle 1,2 km dlouhého sjezdu, který vedl úzkou cestou mezi pro Zéland typickými Ponga tree přes kořeny, klády a kamenité trial sekce. Moc fajn záležitost. Na konci tohoto krátkého DHčka stála cedule, která mě pobavila, „šipka jedním směrem TO DO THAT AGAIN a druhým EXIT“, já si vybrala výstup. Po spojováku jsem dojela na rozcestí, kde na sebe navazovaly dvě trasy. Byl tam jeden exit, kde si člověk mohl poskákat a pojezdit po takových menších lávkách a pak enter do A-Trailu. Tato trasa o obtížnosti 4 a délce 1,8 km byla úplně něco jiného než předchozí sjezd, houpala zvesela nahoru a dolů mezi místními sekvojemi, byla hladší a rychlejší s pěknými klopénkami a menšími dropy. Jelikož jsem se po cestě zdržovala focením a užaslým obdivováním místní fauny a flĂłry, nestihla jsem projet celý doporučovaný okruh, a protože se začalo smrákat, musela jsem se vydat po Pig Tracku zpátky. Když jsem se po chvíli vyškrábala na kopec a vydala se směrem k Exit Trailu, upadla mi klika, což mě samozřejmě nepotěšilo. Už na začátku ježdění jsem si všimla lehkého protáčení ve středu, ale nechtělo se mi vracet. Nedalo se nic dělat, musela jsem si závěrečný sjezdík odpustit a následovat širokou a pohodlnou cestu, naštěstí vedla celou dobu z kopce. Druhý den jsem dorazila do Vegas, kde to vzali úplně v klidu a dali mi nové koleso. To jsem pak využívala celý týden pro dopravu za dalšími dobrodružstvími, které Rotorua nabízí, a že jich není málo. V pátek jsem se ještě jednou vrátila do Redwoodu, kde jsem si to moc užila. Tohle místo je prostě jednoduše ráj pro bikování na Novém Zélandu, každopádně se sem ještě v prosinci vrátím a vy byste to měli také někdy prubnout.

Tady máte pár fotek, ať z toho také něco máte.

Samuel Hill je mistr světa DH. Stříbro si odváží Greg Minnaar, bronz Nathan Rennie. Naši kluci nadšením zrovna nejásali, vtlačit se do vytoužené desítky se jim letos nepodařilo: Filip Polc 14., Majkl Mároši 26. a Adam Vágner nakonec 29. Přesto myslím, že si zaslouží obdiv.

Zdravím z deštivé Rotorui. Jsem trošku přejetá, poslední dva dny byly náročné, a to nejen pro závodníky, ale také pro nás diváky a zejména reportéry. Když chtěl člověk něco vidět a vyfotit, nezbývalo mu než se svižně plazit strmými rozblácenými stezkami kolem tratě a při tom se logicky čas od času sklouznout pěkně po „prdeli“. Ale teď konečně k věci.

Start byl situován na pláni s pohádkovým výhledem na okolní hory, údolí a stříbrné jezero s malým ostrůvkem uprostřed. Nevím, jaké počasí tam nahoře panovalo při tréninku, ale když jsem odpoledne dorazila na finálové klání, tak byla pěkná kosa, oblohu zatáhla šedivá mračna a sem tam to nepříjemně profukovalo. Všichni se před svou jízdou zřejmě s napětím tajně modlili, jen aby nepřišla rychlá sprška, která je tu na Zélandu naprosto běžná. Místní často říkávají, že prožít 4 roční období v jeden den není nic neobvyklého.

Terén byl opravdu náročný. Nejprve jezdce čekala dlouhá rychlá pasáž „dolekopcom“ sem tam s nějakým tím nakopávákem přes vodní koryto či dřevěnými dropy. Trochu adrenalinová záležitost pro rozpumpování. Dále se rideři vrhli do lesa, kde si museli poradit s nepříjemně vyjetými kolejemi na sakra prudké, úzké a klouzavé cestě mezi stromy. Právě na tuhle část tratě se naši zlobili, protože se jim tam prý moc nedařilo. Ostatně nebyli jediní. Klopýtla tam velká část závodníků. Nicméně pro diváky asi nejlepší zážitky. Dav tu byl naprosto neuvěřitelný, lidi v maskách s klaksony, bubny, či píšťalami. Hlasitý řev se rozléhal široko daleko. Jednoznačně perfektní burcující atmosféra. Ale zpátky k závodníkům, ty dále následoval kratší hamtací přelet loukou a zase šup do lesa, kde se střídaly sjezdy ze skalek, skoky z dropů a technické průjezdy klopénkami, a to všechno v pěkně svižném tempu. Poslední a z mého pohledu nejsnazší úsek vedl vysílené jezdce mezi skandujícími diváky v hlavní části areálu. Dvěma slovy úžasný závod.

Navíc jsme speciálně pro 901bikes dostali pár profi obrázků od zélandského fotografa Deana Tremla. Další najdete na oficiálním webu www.treml.co.nz

Pro úplnost přikládáme výsledky prvních deseti mužů elity a pěti nejrychlejších žen.

1. Samuel Hill
2. Greg Minnaar
3. Nathan Rennie
4. Steave Peat
5. Chris Kovarik
6. Michael Hannah
7. Cédric Gracia
8. Matti Lehikoinen
9. Gee Atherton
10. Mickael Pascal

1. Sabrina Jonnier
2. Tracy Moseley
3. Rachel Atherton
4. Melissa Buhl
5. Emmeline Ragot

Fotogalerie

Zdravím z Rotorui, bikového Nebe na Novém Zélandu. Dnes proběhl již čtvrtý den Světového šampionátu, pro mě to však byla premiéra. Kolem desáté ráno jsem dorazila do areálu, který mě už z dálky upoutal svou velikostí. Nejprve jsem zamířila prohlédnout si Media Centrum, technickou podporu pro akreditované fotografy, žurnalisty a další, vyzvedla jsem si tu program a startovky a vyrazila do terénu.

Asi tak dvě hodinky jsem se motala mezi trialem, cross-country a downhill tréninkem a jelikož přes noc vydatně sprchlo, párkrát se mi při tom podařilo se „vykoupat“ v místním bahýnku. Terén byl opravdu náročný samozřejmě především pro jezdce, užívali si to hlavně závodníci cross-country obalení od hlavy k patě. Snazší to měli kluci a holky z trialu, jelikož jejich opičí dráhy byly velmi pěkně nachystané a bahno se tam přece jenom nemá jak dostat.

Kolem dvanácté jsem se už nemohla dočkat a vydala se směrem k 4x-ce, kde od jedné hodiny začínal poslední trénink před velkým mistrovstvím. Ze začátku vládla poklidná atmosféra, publikum se postupně scházelo k trati, každý hledal to správné místo, pěkně v klídku, jak je tady na Zélandu zvykem. Jezdci zřejmě zažívali opačné pocity. Čas utíkal jako vždy neuvěřitelně rychle. Čím blíže ke startu, tím více napětí a soustředění. Závod odstartoval přesně ve tři hodiny. Trať byla náročná a rychlá, skoky měly prý kratší dopady. Všichni naši kluci startovali v různých rozjížÄŹkách. Do dalšího kola se probojoval Frky, Tatarka a Majkl. Semifinále si pak kromě suverénního Prokopa zajel už jen Márošák, který začal velmi slibně, ale bohužel mu nevyšel skok do klopénky v prostředku trati, a tak se musel spokojit s malým finále, kde dojel třetí za Joostem Wichmanem a Willem Longdenem, avšak pozor před Brianem Lopesem. Kotel pro velké finále už byl poměrně pěkně rozehřátý, i když na můj vkus by se mohlo přitopit klidně ještě více. Stála jsem v klopénce uprostřed trati, takže jsem bohužel neviděla první část závodu. Tu se najednou vyřítil Frky, naprosto odtržený od zbylých tří soupeřů, ostatně přesně tak jako ve všech předchozích jízdách dnešního slunného odpoledne. S naprostým přehledem všem ukázal, že letošním králem je opravdu právem. Boj o další místa na bedně byl opravdu peprný, neboť s pořadím zamíchal hromadný pád Guida a Dana v asi nejprudší části trati. Stříbrný tak nakonec skončil hezoun Roger Rinderknecht ze Ĺ výcarska a bronz si po smolnem pádu do Německa odváží sympatický Guido Tschugg. Pro brambory dojel Angličan Dan Atherton. (12. Tatarkovič, 21. Tamme).

Jana Horáková potvrdila 4. místo z kvalifikace. Ženy vyhrála obhájkyně titulu Američanka Jill Kintner.

Výsledky, které mi přišly mailem, mě velice potěšily: Michal Prokop zajel nejlepší čas 47.64, za ním dojel hned v těsném závěsu Američan Brian Lopes a Ĺ výcar Roger Rinderknecht. Před Michala Marošiho s časem 48.76 se dostal ještě Guido Tschugg z Německa a můj oblíbený Frantík Cedric Gracia. Filip Polc obsadil v kvaldě pěkné jedenácté místo v čase 49.24, na paty mu však pěkně šlápnul Kamil Tatarkovič, který byl jen o chlup pomalejší. Lukáš Tamme doplachtil osmnáctý. V dámském 4x se nejlépe předvedla Američanka Jill Kintner, Jana Horáková, která dojela čtvrtá, jí to doufám v pátečním závodě nedaruje.

Co se týče downhillu, nejrychlejší letec zkušebních jízd byl Australan Nathan Rennie v čase 3:12.00, druhý dojel Brit Steave Peate a třetí Greg Minnaar z JAR. Nejlepší jezdec naší repre byl Adam Vágner s časem 3:29.17 na 28. fleku. Majkl Mároši si i pro závod ponechá své startovací číslo 32. Filip Polc do boje nastoupí jako 39., v měřeném tréninku dojel v čase 3:32.72.

Toto je zatím ode mě vše. Snad ráno nezaspím a zdárně doletím až na sever, kde mám přislíbenou akreditaci, no uvidíme. Doufám, že se podaří nějaké to foto. Tak držte klukům palce, ať mají štěstí. Věřím, že bikerská pozitivní energie může putovat klidně i přes půl zeměkoule, takže se pořádně snažte.

Aktuální informace z průběhu mistrovství najdete na oficiální stránce MS.

Závody začaly kolem desáté klasickou registrací. Na startu se nakonec objevilo 73 ze 100 nominovaných riderů. Sjela se špička českého fourcrossu a rozdala si to se světovými borci. Asi největší hvězdou z ciziny byl američan Brian Lopes, momentálně vedoucí závodník světového poháru ve fourcrossu, jeden z největších soupeřů Michala Prokopa. Přestože v časovce nezajel nejrychleji, v rozjížÄŹkách naprosto spolehlivě ukazoval, jak se vede kolo a probojoval se s přehledem až do finále. Zazávodit si přijel také mlaÄŹák Kyle Strait. Výkon podal solidní, ale přesto se mi zdá, že jeho kvality jsou trošku jinde. Sice je momentálně na 11 místě v průběžném pořadí světového poháru 4x, ale tady v Čechách dostal co proto. Z Čechů nechyběli Lukáš Tamme, Filip Polc, Kamil Tatarkovič či Michal Maroši.

Závody na technicky vyvedené trati útíkaly zběsile rychle. Celou dobu bylo na co koukat a co se učit. Zajímavé kousky předváděli mimojiné Marošák s Tatarkou, kterým se podařilo mnohdy drsnými, ale fér kousky probojovat až do vítězné čtyřky.

Nejvíce jsem byla zklamaná z toho, že nedorazil můj největší oblíbenec Cédric Gracia, na kterého jsem se opravdu mooooooc těšila. Nicméně i přes to se mi akce fakt líbila. Dobrá organizace, klika na počasí, super podívaná, Prokop před Lopesem Gratulace!!! TeÄŹ už jen vyrazit na trať a prubnout ji osobně.

Na závodech jsem pořídila nějaké obrázky. Najdete je ve fotogalerii. Moje fotky jsou i v reportáži na bikovém serveru www.901bikes.com.