Stejně jako v předchozích letech jsme si ani letos neodpustili oslavu svátku státnostního a vydali se na naši tradiční výpravu na Sněžku. Opravdu si nevzpomenu po kolikáté jsme se na nejvyšší vrchol České republiky škrábali tentokrát, ale to není myslím podstatné. Hlavní je, že jsme si výšlap jako vždy užili. Nicméně však (jak by řekl Johny) v novém „interface“.

Mlha byla před námi, za námi a prostě všude okolo nás, tudíž nebylo téměř nic vidět. Mně s medvědem to až tolik nevadilo, protože cestu známe téměř zpaměti, a tak jsme si mohli ty výhledy vyfantazírovat podle svého. Horší to měli ostatní, kteří tu byli s námi poprvé a asi se dost těšili, že také něco uvidí. Nu vyšším silám hold neporučíš.

Přestože počasí nám letos nepřálo, chata Na konci světa opět nezklamala.

Fotogalerie

Letošní (pro skalní účastníky již pátá) pro mě teprve druhá Vltava se jela začátkem července. Jako klasicky jsem ji nestíhala celou. Nejprve jsem měla přijet později a ještě dříve zase výpravu opustit, nicméně shodou zlých náhod si můj drahý medvěd vyvrknul kotník (nepříjemně a kde jinde než na volejbale), a tak jsem byla doslova přinucená zůstat až do samého konce této vyvedené akce. Kozzy style snad stihneme příští léto. Focení biků, na které jsem se dlouho těšila, muselo jít bohužel stranou. Nakonec jsem ale nelitovala, neboť počasí ze začátku vody bylo tak trochu pro vodníky a slunko v pravém svitu se ukázalo až o víkendu.

Jsme ráda, že jsem se letos mohla opět po delší době zúčastnit. Akce to byla vskutku povedená, a to v klasickém seskupení Drd, Smůďa, Zemo, Bukan a k nim přidružení přátelé – Ruda, Štika, Máca, Vohys a spol..

Já jela na háčku s kapitánem Davidem, který mě musel hned na prvním našem jezu vykoupat, asi abych věděla, že jsme na vodě a ne na pochoďáku.

Nejvíc se mi líbilo v oblasti Rožmberka a Českého Krumlova, je to tam úplná romantika. První zážitek z večerní vycházky do Krumlova sice nebyl to pravé ořechové (večeře v místním klubu se tentokrát moc nepovedla, problém byl hlavně v tom, že to tak trochu trvalo a ke všemu zapomněli s jídlem na Davida), ale my si nenechali kazit náladu a pokračovali dál do centra, kde byly lívanečky s borůvkami a v noci „Drákulovo doupě“. Druhý den jsme si tu osladili Kozlem s medovinou, nápojem našich předků zvaným Korma. Doporučuji vyzkoušet. S Krumlovem jsme se pak rozloučili stylově průjezdem Jelení lávky v soulodi, což nás pěkně namočilo, šplouchalo to jak na moři.

Přestože si s námi počasí místy hrálo, dobrá nálada panovala po celou dobu výpravy. Jezy byly plné vody, ale především taky lidí. On termín na svátky Cyrila a Metoděje a Jana Husa je přeci jenom provařený. Mně osobně ty davy ani nevadily, byla to taková nekonečná karavana. Jednou se nám podařilo vytvořit asi tak 45tičlennou souloď. Na vodě byla také velká spousta dětí, což nám vnuklo myšlenku, jak to jednou asi s námi dopadne, až pojedeme i s našimi budoucími ratolestmi. Kluci v tom měli samozřejmě jasno… ženy se prý budou starat o stany, oheň a ty trpaslíky a oni půjdou starou tradicí nočního veselení. Myslím, že to by asi šlo, ale jen pod podmínkou, že nás také občas pustí na dámskou jízdu.

Hrdinou výpravy byl Radek a Ruda, kteří to celé prošli jak se říká suchou nohou. Chtěli jsme je sundat, ale kluci nakonec vyměkli, že prý by byl Radek úplně naštvaný, a tak jsme to nechali plavat. Tečkou na dortu byla návštěva restaurace ve vesnici vedle Boršova, kde porce a rychlost obsluhy byly doslova úžasné a ke všemu ještě za velmi příznivou cenu. Pořádně jsme se nadlábli a vydali se spokojení zpět k domovu.

Tenhle výlet byl opravdu promočený … vyprávění přijde později

Už to bude více než měsíc, co jsem se v tramping klubu potkala s milou holčinou Jolien, která právě tehdy dorazila z Amsterdamu na několikaměsíční internship v místních laboratořích. Bloumala nad mapou, kam by se tak o víkendu vypravila. Dala jsem se s ní do řeči a pozvala ji na čaj. Hned druhý den jsme společně vyrazily na menší cyklo-výlet po okolí Dunedinu, což nás moc bavilo. Od té doby jsme dobré kamarádky a podnikáme spoustu praštěností. No a právě jedna taková ztřeštěnost byla i výprava do Eyre Mountains. Joli přišla s plánem vyrazit s partou lidí z tramping klubu na víkendový prý „easy“ (lehký) turistický výlet, a tak jsem řekla, že do toho jdu také.

S dalšími pěti lidmi (KanaÄŹankou Sheilou, Belgičankou Anneliese, Američanem Brendonem a ZélanÄŹany Johanesem a Nigelem) jsme se sešli klasicky v pátek na šestou před Clubs&Socs, abychom naskočili do aut a vyrazili za dobrodružstvím na západ. I se zastávkou na večeři ve Fish&Chips v městečku Gore nám cesta trvala asi čtyři hodiny. Na místo jsme dorazili za tmy tmoucí, přidělali „tent fly“ k elektrickému plotu, prima věc, a ulehli do měkké trávy.

Ráno jsme se probudili kolem deváté, zabalili ležení, vydatně posnídali a vyrazili radostně na cestu. První půlku dne jsme následovali vyznačenou stezku místními houštinami. Oranžové šipky nás přivedly nejprve k řece, kterou jsme museli přebrodit hned několikrát. Poté nás čekal přibližně čtyřhodinový výšlap panenským pralesem, kde jsme v tu chvíli byli zřejmě jediní lidé široko daleko. Tlící stromy leželi padlé křížem krážem a vše bylo obrostlé mechem a velikánským kapradím. Samozřejmě nás neminula chůze bahnem a lehčími močály. Prostě takový typický Novozélandský lesík, který se měnil doslova před očima. (Poznámka autora : Pralesy jsou pro mě na Zélandu jednoznačně číslo jedna. Nikdy dříve jsem se s podobnou džunglí nesetkala. Každá výprava do zpívajících lesů je naprosto fascinující, jakoby jste vcházeli do pohádkové říše trolů, skřítků, rusalek a dalších tajuplných bytostí. Vše se tu ubírá klidným tempem, „čas není důležitý, důležitý je jenom život“ ). Chvíli jsme kráčeli měkkým zelenkavým mechem, pak stříbrným houštím, jindy přelézali mohutné bílé kmeny stromů, které ležely přes cestu a tvořily neprůstupnou síť vypínající se kolem dvou metrů nad zem.

S oficiálně značenou stezkou jsme se rozloučili kolem druhé hodiny, kdy nás poprvé uchvátil výhled na rozlehlé pohoří Eyre Mountains. Od tohoto okamžiku jsme byli odkázáni na mapu a orientační smysl zkušenějších členů výpravy. V dálce svítily zasněžené vrcholky, avšak nás obklopovala nízká pestrobarevná křoviska, kterými jsme se posléze doslova brodili po většinu zbývajícího dne. Čekal nás přechod přes otevřené pláně, sestoupení o několik desítek výškových metrů buší, přebrození řeky a opětný výstup přes les na planinu, která nás dovedla až k vytouženému cíli. Celé odpoledne jsme doslova bojovali se silným, naštěstí teplým větrem, který s námi úspěšně mával. Do chatičky jsme dorazili po šesté hodině poměrně vyčerpaní, ale s úsměvem na tváři. Sotva jsme usedli na dřevěné palandy uvnitř malinké chatky pro čtyři osoby, začalo pršet. Za nedlouho se navíc přidala mohutná bouřka. To nám v tu chvíli ale nevadilo, neboť jsme zažehli oheň v krbu, uvařili večeři alá Indie a užívali příjemný klid nad hrnkem červeného vína. Ke spánku jsme ulehli kolem desáté, holky na palandy, kluci na zem před krb, každý však věřím s malou modlitbou za příznivé počasí pro návrat zpátky.

Ráno jsme se probudili na devátou a věřte nevěřte, svítilo slunce. Posnídali jsme venku před chatičkou, rychle poklidili a v deset patnáct vyrazili.

První dlouhý výstup byl dost náročný, škrábali jsme se prudkým kopcem jak jinak než přes pichlavá křoviska. Poté nás čekala pasáž po volných kamenech porostlých různorodým mechem. Odměnou byla snazší část trasy po vrcholcích s úžasnými výhledy a následný sestup k lesu, do kterého jsme se vnořili něco po třetí hodině, kdy následoval několikahodinový maratĂłn „bush-bashingu“. Kolem páté hodiny jsme se radostně napojili opět na značenou trasu, tím ale dobrodružství nekončilo, neboť k autům to byla ještě dobrá štreka. Sranda začala, když se setmělo. Jelikož jsem neměla baterku, držela jsem se uprostřed naší husí výpravy a spoléhala, že se neztratíme. Přestože všichni ostatní svítili čelovkami, najít orientační šipky z obyčejného oranžového plastu nebylo úplně jednoduché. Cesta se postupně rozšiřovala a tak jsme mohli přidat na tempu. Zpět na „parkoviště“ jsme se dotrmáceli lehce před desátou, hupsli do aut a vyrazili k domovu.

Výlet do Eyre Mountains mi navždy utkví jako vzpomínka na pohádkový prales, úžasný pocit vyčerpání a fajn partu s nehorázným štěstím na počasí.

Fotogalerie k nahlédnutí.

Dnes už tomu je přes 14 dní, co jsem se vypravila s tramping klubem na výlet zvaný Bush Ball, neboli „ples v buši“, avizovaný jako nejlepší akce sezĂłny s veselým mottem: „There is too much tramping in this drinking club.“

Výprava asi 80 nadšenců vyrazila v pátek večer kolem půl sedmé několika mikrobusy směrem na západ do hor na místo zvané Matukituki Valley v národním parku Mt. Aspiring. Vezla jsem se s Danem a naším sousedem Martinem, společně s Tillem (Německo), Nickem (USA) a Krisem (NZ) v dodávce, kterou řídila Kylie (naše kiwi kamarádka z „Purakanoi“). Cesta ubíhala zvesela, občas za chraplavého zvuku minirepráčků, jindy za zvuku kytary a veselého zpěvu spolucestujících. Během asi 400 km jsme stihli řádně probudit celkem tři útulné hospůdky. Vždy to byla solidní invaze, osmdesát žíznivců je přece jenom pořádná porce. Co se týče naší řidičky, musím uznat, že Kylie odvedla skvělou práci, a to především v poslední pasáži cesty, kde jsme se autem brodili proudy vody a pěknými koryty s výstražnými označeními FORD, no doslova tankodrom. Do cíle jsme se dostali myslím až kolem druhé v noci. Čekalo nás osamělé parkoviště osvětlené pouze mléčnou dráhou a posléze čelovkami a loučemi. Jelikož jsem neměla stan, musela jsme spát společně s naší posádkou pouze pod plachtou (tzv. tent fly). Klepala jsem kosu, ale nebylo to zas tak hrozné, jak jsem původně čekala.

Ráno mě probudil vítr, který cloumal naším přístřeším, které vydávalo podivuhodné zvuky. Docela jsem se lekla, že bude ošklivo, ale naštěstí jsem brzy zjistila, že problém byl pouze v uvolněné celtě. Vylezla jsem tedy ze spacáku a šla si prohlédnout tu nádheru kolem nás. Naše noclehárna byla schovaná mezi vysokými horami v údolí několik metrů od řeky. Nedaleko se páslo pár kraviček, jinak nikdo nikde, teda pominu-li tu naší tlupu. Ačkoli jsem vstala až po osmé hodině, byla jsem mezi prvními. Protáhla jsem si tělo a vyrazila se nadlábnout snídaně. Na výběr bylo mĂĽsli, mléko, jogurt a ovoce z plechovky. Jeden kluk mě dostal, když si všechno splácnul dohromady do velké plastové sklenice a navrch to ozdobil broskví. Mňamka. Pro zahřátí se ve velkém kotli vařilo cosi, čemu místní říkali MILO, směska mléka, kakaa, a několika sladkých likérů podobných Baileys. Konečně se to dovařilo a mohla jsem také ochutnat, půl sklenice bylo však opravdu max, co se dalo pozřít. Kolem jedenácté už byli všichni venku z pelechů, a tak se začalo balit. Pak se hrála „obíhačka“ kolem aut s plnými ústy vody, prý trénink na později . A jelikož nás čekala poměrně krátká trasa, nikam se příliš nespěchalo.

Na pochod jsme se vydali okolo půl jedné. Ve dvou trakařích se vezlo občerstvení. Běžně by cesta k Aspiring Hut měla trvat dvě až dvě a půl hodiny. Náš plán byl ovšem daleko ambiciĂłznější, a to roztáhnout couračku na dobu dvojnásobnou s vydatnými zastávkami. Hned asi po půl hodině jsme se občerstvovali poprvé. Na výběr bylo želé dvou barev, samozřejmě s příměsí vodky. Ačkoli to vypadalo lákavě, nechala jsem si tuhle dobrotu klidně ujít. Stačilo mi olíznutí ze skleničky od Dana. Více než želé mě okouzlil pohled na ledovec „Rob Roy Glacier“, který se plazil mezi dvěma vrcholky přes řeku Matukituki. Další zastávka nabízela jakousi žlutou neurčitou směsku, výhled na vodopád a řeku vlnící se údolím. Třetí stop byl plánovaný pro oběd a vodku s džusem. Konečně něco dobrého. Seděli jsme na břehu, skákali přes provaz a snažili se postupně seznamovat s dalšími účastníky této bláznivé výpravy. Ăšdolí nás vedlo kamenitou stezkou, která se místy střídala s měkkou trávou a četnými brody. Na předposlední pasáži štreky jsem objevila úžasný výhled na písčitý břeh tyrkysové řeky. Spolu se dvěma slečnami nás napadlo se vykoupat. Osvěžení bylo velice lákavé, a to především s pomyšlením na večerní ples a nemožnost se vysprchovat. K finálnímu rozhodnutí nás postrčilo také sluníčko, které zrovna ukázalo své hřejivé paprsky. Musím říci, že voda byla moc příjemná, dokonce se dalo i plavat a zůstat déle než minutu. V porovnání s norskou zkušeností ledovcové řeky ve Flämu byla Matukituki doslova lázeň (tohle blíže pochopí asi jenom Medvěd se Skřethem). Posléze jsme dohnali celou skupinu, která se akorát balila na poslední zastávce pod krásným starým stromem. K chatě už chybělo doslova pár kroků.

Program v cíli byl poměrně jasný. Najít místo na spaní, ať už v chatě nebo pod stanem, jít se projít do okolního lesa či pomoct v kuchyni s přípravou slavnostní večeře. Já si vybrala výpomoc s kuchtěním. Když už nebylo co krájet, šla jsem se převléknout do slavnostního, neboť pod pojmem ples se opravdu skrýval ples se vším všudy. Holky se vyšňořily jako velké dámy. Dokonce si nazuly plesové střevíce. Až s takovou parádou jsem tedy nepočítala . Když byla chata vyhřátá praskajícím ohněm z krbu, párty mohla začít. Večere všem chutnala. Každý si mohl nabrat a nalít, co mu hrdlo ráčilo. Když se dohodovalo, odsunuli se lavice ke straně a ke slovu přišel DJ. Přestože hudba nebyla místy to pravé ořechové, nikomu to zdá se moc nevadilo. Blblo se až do brzkých ranních hodin.

Nedělní ráno patřilo královské snídani, opečená slanina, těstovinky, salát, atp. Pak stačilo „jen“ uklidit a vyrazit zpět. Cesta tentokrát nebyla tak zábavná jako v sobotu, a to především proto, že lilo jak z konve. Vítr foukal – naštěstí správným směrem – do zad, až se člověku zdálo, že se může každou chvílí vznést. Přibližně po dvou hodinách jsme se promočení sešli na parkovišti naskákali do dodávek a frčeli k domovu, unavení, ale spokojení. Myslím, že akce se moooc vydařila. K trempování to mělo sice daleko, ale s tím se tak nějak od začátku počítalo. Tramping club nezklamal, svému mottu dostál do posledního písmenka.