Nevím, jaké plány máte na víkend 5.-6.7. Vy, ale já se chystám na návštěvu venkovského ateliéru výtvarnice a keramičky Jany Krejzové, která pořádá den otevřených dveří ve svém uměleckém sídle.

Na programu je mimo jiné výstava umění rodiny Jelínkových a autorské čtení básní soudobých autorů doprovázené kytarovými intermezzy a melodiemi příčné flétny. Během odpoledne Vás jistě osloví také hra se zvuky tibetských mís, didgeridoo a perkusivních nástrojů. Večer se pak můžete těšit na jazzovou sekci „Naba-revno“.

Přístupná bude také galerie raku keramiky hostitelky Jany Krejzové. Objekty budete moci spatřit nejen ve své „nahé“ kráse, ale také v rámci malé fotovýstavky.

Budete-li chtít zůstat přes noc, jste velice vítáni. Spaní je zajištěno v útulné zahradě statku pod hvězdnou oblohou. Takže stan a spacák s sebou!! Kdo vydrží do neděle, čeká ho probuzení v zenovém prostředí a dopolední čajový obřad v čajové chýši.

Vstupné na akci je ryze dobrovolné. Výtěžek bude věnován na další rekonstrukci starobylého stavení, které si to jistě zaslouží. Bližší informace o této zajímavé akci naleznete v přiložené pozvánce.

Pro ulehčení Vašeho rozhodování „co s časem 5.-6.7.“ nabízím malou on-line návštěvu

Dneska jsme si dali Rock’n'Roll od Toma Stopparda. Nutno podotknout, byla to fakt jízda. Mini-recenzi najdete opět u Medvěda. Z mého pohledu je tahle politicko-intelektuálně orientovaná divadelní hra Národního divadla pro mnohé těžko stravitelný kousek, alespoň z výrazu mnohých diváků to tak vypadalo. Osobně se mi líbila hlavně první část, která byla nabitá jiskrnými dialogy a pěkně odsýpala. V druhém dějství po přestávce, jakoby se něco zlomilo a najednou se člověk ocitl trochu v jiném světě. Nevím, ale něco mi tam na konci unikalo. Přesto doporučuji na tuhle zajímavost zajít.

Zvu tě na koncert do Lucerny, pronesl medvěd jen tak mimochodem v pondělí dopoledne. Jo a prosím, skoč koupit lístky do předprodeje.

A na co vlastně jdeme, táži se já.

Autopilote se to jmenuje, ještě jsem je neslyšel, ale určitě to bude stát za to, Fajt, Holý, Václavek, někdo s didgeridoo, japonská zpěvačka, bude to křest desky.

Hmmm, tak to zní fakt zajímavě.

Ačkoliv jsem o Autopilote nikdy předtím neslyšela, jména interpretů úterního koncertu byla sázkou na jistotu na povedenou akci. Pavla Fajta, jedinečného bubeníka, vedu v povědomí už delší dobu, nejlépe si ho pamatuji z jeho sólo koncertu z našeho Neratovického jazz clubu, kde mě jeho výkon tehdá doslova uchvátil. Osoba Ondřeje Smeykala mi však byla dosud neznámou, což je trošku hříšné. Tenhle človíček je totiž velký didgeridoo hudebník a spolu s Fajtem zakládající člen tohoto projektu. Vladimíra Václavka, skvělého kytaristu a zpěváka, znám důvěrně pro změnu z našich domácích desek Dunaje a ze spolupráce s Ivou Bittovou, jeho působení je však daleko širší. Bez ostychu lze říci, že patří mezi nejlepší české kytaristy. Na koncertu byl však „pouze“ hrajícím hostem. Romana Holého asi nemusím ani představovat, J.A.R. je myslím dostatečně provařená záležitost. Produkce nového cd Ido byla právě jeho zásluhou. Třešničkou na dortu je ale bez pochyby krásná Japonka Yumiko Ishijima, která nevyniká pouze ve zpěvu, ale je zároveň ilustrátorkou coveru desky.

Koncert byl zahájen něco po čtvrt na deset v Lucerna Music Baru. Jako předkapela vystoupila Orchestra, seskupení o jednom bubeníkovi a jednom houslistovi. Kluci si to pěkně dávali a diváky příjemně naladili.

Autopilot se vyrojil asi po půl jedenácté a začal to do nás valit. Sálem se nesl dychtivý zvuk didgeridoo a spolu s bubny, kytarou a klávesami dokreslenými o elektronické samply vytvářel niternou touhu po tanci.

S energií divoké šelmy a elegancí japonské gejši na podium nastoupila Yumiko. Její hlas chvílemi duněl neuvěřitelnou hloubkou a jindy zněl, jakoby zpívala malá slečna.

Pavel Fajt si užíval se svou bicí aparaturou…

… Roman Holý zase s klávesami.

Nejen na didgeridoo, ale i na jakousi trubku od vysavače (alespoň mě tak jedna z jeho tyčí připadala) hrál Ondřej Smeykal.

A Vladimír Václavek zřejmě celou dobu improvizoval (usuzuji tak z toho, že jeho jméno chybí ve výčtu lidí, kteří jsou uvedeni na obalu desky Ido, kterou jsme si koupili a dobře jsme udělali )

Když v mezičase a meziprostoru přišla ta chvíle, kvůli které jsme se tu vlastně všichni sešli, kdosi z kapely pronesl, že by bylo fajn, kdyby se přihlásil nějaký dobrovolník a chopil se činu, což bylo myslím námi diváky nečekané, ale rozhodně příjemné překvapení. Mezi několika adepty vybral Roman prstem jednoho šťastlivce, který to s tím šáněm vzal jako na vyhlášení vítězů formule jedna … Pavel Fajt hodil pokřtěné cd do davu a bylo dokonáno. Show mohla pokračovat.

Závěrem fotovýběru jsem si nemohla odpustit pár snímků Yumiko, ona je prostě dokonalá. A to její kimono…

Autopilote mě jedním slovem DOSTAL. Fakt úžasná věc, hardcore, ethno, world music, budny, elektronická taneční hudba plná energie a podmanivého rytmu, která vás nenechá jen tak na pokoji.

Fotogalerie.

Ve středu 23. ledna jsme se s Markétkou, Maďou a Zúzou vydaly do mého oblíbeného divadla Archa. Na programu byla první pražská premiéra loni založeného tanečního projektu Nataši Novotné, Václava Kuneše a Ondřeje Kotrče 420people.

Hlavním cílem 420people je především intenzivní spolupráce zajímavých zahraničních umělců – choreografů, tanečníků, hudebníků s českými interprety a naopak. Záměrem tohoto novodobého souboru je zapojit co možná nejvíce českých tanečníků a nabídnout jim možnost pracovat se zkušenými zahraničními hosty.

Představení začalo krátkým přivítáním Natašou a Václavem, kteří ve zkratce uvedli, co si pro nás na večer přichystali. Jejich projev navodil příjemnou atmosféru a pro mě nečtenáře programu byl doslova záchranou. Taneční zpracování Orwellova „1984“ je přeci jenom trošku těžší sousto, které bez předkrmu není tak ňák ono.

Odlehčení přinesl druhý tanec Neen-ya, který byl inspirován Ninou Simone a její osobitou hudbou. Žena mnoha tváří s úžasným hlasem (pokud jí neznáte, tak určitě poznejte).

V Transu se představil a mě si svým uměleckým projevem doslova získal host z Francie Abou Lagraa.

Poslední vystoupení Small Hour bylo motivováno myšlenkou na něco, co navždy změní váš život; co potom znamená jedna hodina?

Ačkoli byly všechny uvedené kusy jedinečné, společným znakem jim byla vysoká profesionalita a jejich hluboká emocionální síla. Na konci programu byl uspořádán krátký workshop hostí a hlavních protagonistů s diváky, jehož cílem bylo zodpovědět otázky, které vám vždy po tanečním představení vytanou na mysli, ale vy nemáte možnost se zeptat. 420people vřele doporučuji a jsem zvědavá na jejich další práci.

Poslední dobou si ulítáme na nové i starých deskách Prouzy a proto jsme se třetího prosince vydali na jejich koncert. Prouza hrála společně s Priessnitz v Lucerna Music baru. Naživo jsem je viděla poprvé a byl to nářez. Na report odkazuji opět k Medvědovi, jsem prostě mazaná … a navíc nejsem sama … chichichi … Prouza… Pro zvědavé a neznaprouzy linkuji prezentaci na Indies. Přeji pěkný poslech. Ty texty mě prostě baví, tak tak a ne jinak, jen pořád dokola a hlavně v tichosti, tam a tady jsem pozitivní a myslím, že na to přijdeš i ty cestou domů nezapomeň a Prouzu poslouchej.

Posledního října jsme se společně s babičkami vypravili na našeho oblíbeného Vlastu Redla. Představení to bylo vskutku povedené, i když nutno dodat, že někteří lidé (ale bylo jich opravdu málo) Vlasty humor trochu nestíhali. Asi to na některé bylo trošku příliš alternativní. Nevím, co čekali. Já jsem se moc bavila. A protože tentokrát nemám tolik času na report, připojuji krátký článek od Medvěda (další jeho tvorbu můžete sledovat na mkds.info).

Vlasta do Nera zavítal už po několikáté. A tentokrát bez kapely a slušně nervózní, protože lidi seděli v “kině” a neviděl na nás. Navíc včera hrál v hospodě a měl lepší kontakt s lidma. Přivez si dva hosty. Fujaristu a kytaristu. Sám hudl na kytaru a na klávesy (dekoraci). Zodpověděl i na pár dotazů. Na dotaz jestli byla dřív slepice nebo vejce odvětil: “komouši u nás říkají, že dřív bylo všechno” – (špatně) – dodávám já. A že Silvestr neslaví, protože nemá rád když se do ulic vyhrnou opilci amatéři. A protože bylo krátce po státním svátku zahráli ke konci Masarykovu oblíbenou Ach synku, synku v hymnycké aranži na klávesy a pilu. Povedený večírek s malým velkým muzikantem.

Ve čtvrtek 7. června 2007 hostil kulturní dům v Neratovicích už po sedmé tančení klub místní lidové školy Roxton. Stejně tak jako v minulosti se i letos předvedlo v největší parádě přes 120 tanečníků různých věkových kategorií v nápaditých choreografiích šitých přímo na míru taneční vyspělosti mladých svěřenců Roxoliany Sadirové.

Diváci se zaujetím sledovali doslova taneční mumraj plynule se střídajících formací, nemohly chybět Hračky a v novém kabátku se nám předvedly už o něco Vyspělejší Kravičky

Roxton opět všem divákům ukázal, kdo je v Neratovicích za taneční jedničku ve stylu

klasického tance

disco

break dance

a samozřejmě také hip hopu.

Překvapením závěrečného defilé byl „life“ doprovod známé kapely Gipsy CZ. Tenhle veselý moderní cikánský folk (prosím berte tuhle mojí definici s nadhledem) se fakt hodil a myslím, že nadchl i konzervativnější část publika.

Nakonec snad jen lehce opožděné, ale přesto veliké blahopřání k získanému titulu mistrů světa v hiphopu formací dětské věkové kategorie 2006 z německých Brém, kterým se Roxton právem pyšní. Uvidíme, jak zabojují na soutěžích v tomto roce. Aktuality sledujte na webovkách Roxtonu už sami. Za sebe vzkazuji, že držím Roxtonu palce a těším se zas příští rok v kulturáku na viděnou.

Fotogalerie.

Už je tomu více než měsíc, co v Celetné vystoupilo taneční divadlo MAXIMVS, které mě výrazně oslovilo. Bohužel s reportem přicházím kvůli hektické době až dnes. Pozdě, ale přece

Brněnské taneční divadlo MAXIMVS bylo založeno v roce 2004. Jeho prvořadým cílem je, jak samo uvádí, prezentovat se odborné i laické veřejnosti na nejvyšší možné kvalitativní, výkonnostní i umělecké úrovni. Představení bývá založeno na několika kratších kusech, které se od sebe odlišují svým pojetím, choreografií, kostýmy i hudebním doprovodem.

V Celetné se na menší scéně během vystoupení živelně prolínalo celkem sedm tanečníků. Každá z prezentovaných pěti choreografií (Píseň pro mne, Exil, Světlo ve stínu, Sama, Slunce) na diváka promlouvala z vlastního osobitého úhlu. Vysoce profesionální performance vás vtáhlo doslova do děje. Pohybový slovník, hudba i kostýmy, dohromady s poměrně jednoduchým, leč důvtipným světelným doprovodem vykouzlily na jevišti příběh, který poskytoval divákovi dostatečný prostor k osobní interpretaci a lehkému snění.

Sama jsem se našla ve skladbě Sama.

Nejvíce mě ale na závěr pobavilo poslední vystoupení se jménem Slunce. Čekala jsem poměrně cokoliv, až na zimou se klepající skupinu.

Jedinou výtkou z mé strany by byla délka představení. Jako divák bych totiž vydržela mnohem mnohem déle . Pokud vám je tanec blízký, vřele MAXIMVS doporučuji.

Magického večera 12.12. jsme se s Medvědem zašli odreagovat do našeho oblíbeného Music Baru Futurum, kde hrály kapely Devil’s Autumn a Fittipaldi is Dead. Podle pozvánky měla celá akce začínat již po osmé, nicméně jako klasicky se přípravy protáhly a dveře do Efka se otevřely až na devátou. Tohle maličké zdržení nám tolik nevadilo, protože jsme měli alespoň chvilku na romantickou večeři v nedaleké pizzerii.

Jako první se představila energická kapela Devil’s Autumn. Jedná se o projekt čtyř zkušených hudebníků – Tomáše Varteckého, Jirky Zemánka, Fenka Steinera a Jeffa Blacka (takový trochu mix Kurtizán a Wohnoutů ). Nevím jak jejich styl přesně zařadit, ale pro mě to byla taková pěkná veselá rock-punkovka, která solidně odsýpala a diváci se náležitě bavili. Slyšela a viděla jsem je poprvé, ale hned mě jejich hudba chytla. Škoda jen, že před publikum vystupují pouze jednou do roka, určitě bych zašla častěji.

Druhou kapelku naopak znám téměř důvěrně. Fittipaldi is Dead jsme s medvědem na živo ochutnali již několikrát a ani tentokrát nezklamali. Tenhle „industrial dance or hardcore cabaret“ je prostě fajn taneční zábava.

Fittipaldi představili nový plakát …

… a jako dáreček pozvali pěvecké trio …

Závěrem bych chtěla FID poděkovat za písničku, kterou věnovali mojí andělské mamince, určitě to slyšela a doufám, že se jí líbila.

A nakonec několik obrázků.

Nedělní vystoupení afrických tanců v botanické zahradě jsme si moc užili. Po nás následovaly břišní tanečnice a pacifické natřásání.